Asi jsem byla fakt moc hodná, protože se u mě Ježíšek fakt vytáhl. Sice mi nepřinesl to, co jsem si přála nejvíc (rodiče bohužel neumí vytvořit 1m vysokou kontinuální vrstvu sněhu), ale i tak mám ze všeho radost.
Teď se odebírám trávit večeři a připravuju se na zejtřek, kdy jedem k babi a čeká mě tam stejná hromada jídla jako u mamky, ne-li ještě větší.. Snad se pak vejdu do dveří :)
Užívejte svátky a uvidíme se v novým roce! :)
sobota 24. prosince 2011
pondělí 12. prosince 2011
Výlet do zahraničí
Ano, mám na mysli další výlet s PFO. Tentokrát jsme zavítali na blízký východ našich krajů, do Brna. Vypadalo to jako běžný školní výlet, akorát s tím rozdílem, že ve všech přihrádkách v autobuse nebyly batohy a bundy, ale všude byly rozstrkané nástroje tak, aby pokud možno nevypadly a nepřivodily někomu otřes mozku.
Sraz jsme měli kolem 11.15 na Hlaváku před Fantovou kavárnou. Ani zima jak v ruským filmu nezměnila stanoviště srazu, a tak jsme všichni mrzli venku čekajíc na opozdilce, kteří se dostavili až po půl dvanácté. Nakonec přijel i autobus a na dva poslední exempláře jsme čekali už v teple. Prahu jsme opouštěli kolem 12. hodiny SEČ.
Hned na úvod nám bylo sděleno, že na cestě tam máme útrum s alkoholem, což nevím, jestli osazenstvo zadní části busu vzalo na vědomí (stejně mám podezření, že vytáhli flašku Ferneta či co to bylo, ale nikomu to neublížilo). Prvních pár kilometrů bylo v klidu, ale pak zadní část busu začala zpívat. Nejdřív to byly písničky z pohádek (Šíleně smutná princezna,...) a končilo to provoláváním našeho dirigenta a celkově to hraničilo s výtržnostmi, nebejt toho, že z busu nebylo nic slyšet. To by nám domorodci asi nepoděkovali.
Nicméně po dvou a půl hodinách (+ zastávka na benzince 60km od Brna) jsme dorazili na místo. Teda nejdřív jsme si udělali krásný kolečko kolem Špilberku, JAMU a Masaryčky, abychom nakonec zastavili zpátky u JAMU, kde stál (teda ještě stojí) brněnský Besední dům, dějiště našeho koncertu. Čekání na vpuštění do objektu provázela veselá debata na téma domorodců a jak se máme chovat, když jsme v cizím kraji. Hned potom následovala generálka, při který se postupně zjistilo kdo nemá jaký noty, případně co komu přebývá atd. Následovaly dvě hodiny volna, které většina orchestru využila k tour po krásách Brna, tedy místních podniků. A aby byl zajištěn správný chod koncertu, opět byl vydán zákaz alkoholu, zvláště pro první trombon ^_^
Krátce po půl osmé byl zahájen koncert znělkou 20th Century Fox, následován úvodními titulky ze Star Wars. Publikum bylo asi v šoku, protože jim trvalo dobré 4 vteřiny, než začli tleskat :) Zbytek koncertu byl víc než vyčerpávající, hlavně dirigent toho měl plný kecky :)Nicméně jsme všechno zvládli, soudě dle dirigentových občas nesouhlasných pohledů se nám sem tam něco nepovedlo, ale to nic nezměnilo na reakci diváků, kteří nás na konci odměnili "standing ovation" a vyžádali si dva přídavky.
Mezi koncertem a odjezdem zpět do Prahy nám vyšla asi půlhodinová pauza na čerstvém moravském vzduchu, kde jsme postupně zhodnotili koncert, místní obyvatelstvo a v 22.30 jsme se odlepili na cestu do Prahy. Pro tentokrát žádné omezení s alkoholem nebyla a tak se vytáhla vína, piva a jánevimcoještě a jelo se. Zpěv se přesunul ze zadní části busu do přední a stálo to za to, člověk se fakt nevyspal.
Do Prahy jsme dorazili v půl druhý ráno, utahaní, rozlámaní a většina lidí ji měla jak zpraku. Snad se všichni dostali bezpečně domů a do postele.
Za týden nás čeká další a letos poslední koncert v pražském Kině Lucerna. Víc na stránkách PFO :)
Sraz jsme měli kolem 11.15 na Hlaváku před Fantovou kavárnou. Ani zima jak v ruským filmu nezměnila stanoviště srazu, a tak jsme všichni mrzli venku čekajíc na opozdilce, kteří se dostavili až po půl dvanácté. Nakonec přijel i autobus a na dva poslední exempláře jsme čekali už v teple. Prahu jsme opouštěli kolem 12. hodiny SEČ.
Hned na úvod nám bylo sděleno, že na cestě tam máme útrum s alkoholem, což nevím, jestli osazenstvo zadní části busu vzalo na vědomí (stejně mám podezření, že vytáhli flašku Ferneta či co to bylo, ale nikomu to neublížilo). Prvních pár kilometrů bylo v klidu, ale pak zadní část busu začala zpívat. Nejdřív to byly písničky z pohádek (Šíleně smutná princezna,...) a končilo to provoláváním našeho dirigenta a celkově to hraničilo s výtržnostmi, nebejt toho, že z busu nebylo nic slyšet. To by nám domorodci asi nepoděkovali.
Nicméně po dvou a půl hodinách (+ zastávka na benzince 60km od Brna) jsme dorazili na místo. Teda nejdřív jsme si udělali krásný kolečko kolem Špilberku, JAMU a Masaryčky, abychom nakonec zastavili zpátky u JAMU, kde stál (teda ještě stojí) brněnský Besední dům, dějiště našeho koncertu. Čekání na vpuštění do objektu provázela veselá debata na téma domorodců a jak se máme chovat, když jsme v cizím kraji. Hned potom následovala generálka, při který se postupně zjistilo kdo nemá jaký noty, případně co komu přebývá atd. Následovaly dvě hodiny volna, které většina orchestru využila k tour po krásách Brna, tedy místních podniků. A aby byl zajištěn správný chod koncertu, opět byl vydán zákaz alkoholu, zvláště pro první trombon ^_^
Krátce po půl osmé byl zahájen koncert znělkou 20th Century Fox, následován úvodními titulky ze Star Wars. Publikum bylo asi v šoku, protože jim trvalo dobré 4 vteřiny, než začli tleskat :) Zbytek koncertu byl víc než vyčerpávající, hlavně dirigent toho měl plný kecky :)Nicméně jsme všechno zvládli, soudě dle dirigentových občas nesouhlasných pohledů se nám sem tam něco nepovedlo, ale to nic nezměnilo na reakci diváků, kteří nás na konci odměnili "standing ovation" a vyžádali si dva přídavky.
Mezi koncertem a odjezdem zpět do Prahy nám vyšla asi půlhodinová pauza na čerstvém moravském vzduchu, kde jsme postupně zhodnotili koncert, místní obyvatelstvo a v 22.30 jsme se odlepili na cestu do Prahy. Pro tentokrát žádné omezení s alkoholem nebyla a tak se vytáhla vína, piva a jánevimcoještě a jelo se. Zpěv se přesunul ze zadní části busu do přední a stálo to za to, člověk se fakt nevyspal.
Do Prahy jsme dorazili v půl druhý ráno, utahaní, rozlámaní a většina lidí ji měla jak zpraku. Snad se všichni dostali bezpečně domů a do postele.
Za týden nás čeká další a letos poslední koncert v pražském Kině Lucerna. Víc na stránkách PFO :)
sobota 19. listopadu 2011
živote zpomal, nestíhám!!!
Shit, shit, shit, shit, shit!
A tak bych mohla pokračovat dál. Nějak se všechno sere. A jakože když už, tak už. Najednou mám na všechno málo času, nestíhám věci, který jsem slíbila (tímto se omlouvám všem, kterým jsem na nejbližší dobu (tj na termín někdy před měsícem) slíbila, že s nima zajdu na kafe/do čajky/whatevs), nestíhám se pořádně učit ani do školy a ani cvičit na housle, ač koncerty už nejsou ani tak za dveřma, ale spíš překračujou prahy našich životů. A navrch jsem zjistila, že věci, o kterých jsem myslela, že jsou dávno zapomenuty, jaksi zapomenuty nejsou a způsobují mi tím trošku starosti, co s nima (nebo jak by řekl klasik, "Kam s ním?").
Mám pocit, jako by se se mnou svět začal otáčet aspoň 4x rychlejc, než je zdrávo - od soustředění s PFO uběhly teprv 3 týdny (wtf?!) a já mám pocit, že to bylo před půl rokem. To samý se děje i v mým osobním životě - ani jsem se pořádně nerozkoukala a nedávno jsme s mojí drahou polovičkou oslavili rok našeho společného soužití. Rok. Tj 365 dní. Děsivé.
Díky všem možným zkouškám s PFO a dalším zájmům nemám absolutně přehled o tom, co je za den - např. dneska si myslim, že je neděle. Hehe, kéž by. Ale ne, je teprv sobota a já jsem utahaná jak kotě. Zítra nás zas čeká zkouška s PFO, opět od 9.30. Vtip je v tom, že odpoledne mám ještě nějakou práci a nerada bych ji prošvihla - to by mi jistí lidé asi neprominuli :-) A to teďka ještě chodím do tanečních a od prosince se vracím k softballu, sportu, kterýmu jsem obětovala dětství/dospívání (je to trochu nadsázka, ale ozvalo se mé básnické střevo). V lednu sice budu mít útrum, ale i ten prosinec za ty namožený svaly a nepohyblivost stojí :)
Už je zas skoro deset večer (!!), moje drahá polovička je teprv na cestě domů a já mám hlad. Napadlo mě jedno poučení vyplývající z posledních dní: musíte zrychlit, život se kvůli vám nezastaví. Ani kdybyste to chtěli sebevíc. Možná je to tak dobře.
A tak bych mohla pokračovat dál. Nějak se všechno sere. A jakože když už, tak už. Najednou mám na všechno málo času, nestíhám věci, který jsem slíbila (tímto se omlouvám všem, kterým jsem na nejbližší dobu (tj na termín někdy před měsícem) slíbila, že s nima zajdu na kafe/do čajky/whatevs), nestíhám se pořádně učit ani do školy a ani cvičit na housle, ač koncerty už nejsou ani tak za dveřma, ale spíš překračujou prahy našich životů. A navrch jsem zjistila, že věci, o kterých jsem myslela, že jsou dávno zapomenuty, jaksi zapomenuty nejsou a způsobují mi tím trošku starosti, co s nima (nebo jak by řekl klasik, "Kam s ním?").
Mám pocit, jako by se se mnou svět začal otáčet aspoň 4x rychlejc, než je zdrávo - od soustředění s PFO uběhly teprv 3 týdny (wtf?!) a já mám pocit, že to bylo před půl rokem. To samý se děje i v mým osobním životě - ani jsem se pořádně nerozkoukala a nedávno jsme s mojí drahou polovičkou oslavili rok našeho společného soužití. Rok. Tj 365 dní. Děsivé.
Díky všem možným zkouškám s PFO a dalším zájmům nemám absolutně přehled o tom, co je za den - např. dneska si myslim, že je neděle. Hehe, kéž by. Ale ne, je teprv sobota a já jsem utahaná jak kotě. Zítra nás zas čeká zkouška s PFO, opět od 9.30. Vtip je v tom, že odpoledne mám ještě nějakou práci a nerada bych ji prošvihla - to by mi jistí lidé asi neprominuli :-) A to teďka ještě chodím do tanečních a od prosince se vracím k softballu, sportu, kterýmu jsem obětovala dětství/dospívání (je to trochu nadsázka, ale ozvalo se mé básnické střevo). V lednu sice budu mít útrum, ale i ten prosinec za ty namožený svaly a nepohyblivost stojí :)
Už je zas skoro deset večer (!!), moje drahá polovička je teprv na cestě domů a já mám hlad. Napadlo mě jedno poučení vyplývající z posledních dní: musíte zrychlit, život se kvůli vám nezastaví. Ani kdybyste to chtěli sebevíc. Možná je to tak dobře.
středa 26. října 2011
Ooops
Welcome back. Jak jsem koukala na úvodné stránku, nebyla jsem na blogu skoro dva měsíce. A důvod? Spousta změn v životě jak pracovním, tak osobním. Díky svojí studijní morálce opakuju druhák na vejšce a můj osobní život dostál změny v tom, že jsem se přestěhovala do malýho, kdysi babiččinýho (teď už mýho) bytu spolu s mojí drahou polovičkou. Tak holt není čas na psaní. Leda ve škole, jako tomu je právě teďka :)
Asi bych se měla zmínit i o činnosti orchestru,ve kterým rok hraju - zítra se odjíždíme soustředit (opět do Maxova). Teda. Konzervatoristi maj podzimní prázdniny už od středy, my, vysokoškolási a pracující lid, máme volno akorát v pátek. Z toho plyne, že aspoň já ve čt balim školu v 11 (a né v půl šestý) a po poledni vyrážíme. Jsem zvědavá, jaký bude počasí, každopádně už nebudu tak naivní jako posledně, kdy jsem si na konci března vzala na na hory tílka a takovou poměrně slabou bundičku, tedy nic extra do tamějších podmínek. Proto jsem po krátké koulovačce (!) měla boty úplně durch, protože to nebyly žádný pohorky, ale obyčejný látkový (a ještě ke všemu trochu děravý) kecky. Jo a taky jsem neměla rukavice. Další chyba. Tentokrát si beru opravdu všechno.
Jsem ráda, že jedu pryč - K. dneska odjel s oddílem na pět dní na podzimku kamsi do Krásna. Jak tak vidim to počasí, nezávidím mu to. Nechtělo by se mi chodit na jakýkoli vycházky a tak. Navíc se vztekal, že ho hlavní vedoucí oddílu pověřil vedením celý týhle jejich výpravy. Ještě včera večer mu volala maminka jednoho dítěte, evidentně zmatená jak lesní včelka. No, stává se.
Až dneska dorazim domů, tak budu mít zajímavej večer - musim si zabalit věci a ještě chci prubnout novej datadisk k SIMS 3. Snad to stihnu :)
Asi bych se měla zmínit i o činnosti orchestru,ve kterým rok hraju - zítra se odjíždíme soustředit (opět do Maxova). Teda. Konzervatoristi maj podzimní prázdniny už od středy, my, vysokoškolási a pracující lid, máme volno akorát v pátek. Z toho plyne, že aspoň já ve čt balim školu v 11 (a né v půl šestý) a po poledni vyrážíme. Jsem zvědavá, jaký bude počasí, každopádně už nebudu tak naivní jako posledně, kdy jsem si na konci března vzala na na hory tílka a takovou poměrně slabou bundičku, tedy nic extra do tamějších podmínek. Proto jsem po krátké koulovačce (!) měla boty úplně durch, protože to nebyly žádný pohorky, ale obyčejný látkový (a ještě ke všemu trochu děravý) kecky. Jo a taky jsem neměla rukavice. Další chyba. Tentokrát si beru opravdu všechno.
Jsem ráda, že jedu pryč - K. dneska odjel s oddílem na pět dní na podzimku kamsi do Krásna. Jak tak vidim to počasí, nezávidím mu to. Nechtělo by se mi chodit na jakýkoli vycházky a tak. Navíc se vztekal, že ho hlavní vedoucí oddílu pověřil vedením celý týhle jejich výpravy. Ještě včera večer mu volala maminka jednoho dítěte, evidentně zmatená jak lesní včelka. No, stává se.
Až dneska dorazim domů, tak budu mít zajímavej večer - musim si zabalit věci a ještě chci prubnout novej datadisk k SIMS 3. Snad to stihnu :)
pátek 26. srpna 2011
Pat & Mat hadr
Včera jsem si domů pořídila novej větrák. Myslela jsem si, že ho, stejně jako spoustu dalších věcí, dokážu sestavit bez manuálu a bez použití hrubý síly. Dost jsem se přepočítala, ze začátku bylo skóre 2:0 pro větrák. S použitím šedý kůry mozkový, dvou šroubováků a hrubý síly jsem zápas otočila do finálního skóre 4:2 v můj prospěch.
Jsem na svůj výkon hrdá, díky němu se u mě doma dá vegetovat, i když je venku skoro 40°C na slunci.. Tak snad chvíli vydrží, je to Tesco kvalita :)
Jsem na svůj výkon hrdá, díky němu se u mě doma dá vegetovat, i když je venku skoro 40°C na slunci.. Tak snad chvíli vydrží, je to Tesco kvalita :)
neděle 21. srpna 2011
Welcome to my life
Začínám magořit. Dva dny jsem doma sama a snažim se učit. Mám nůž na krku, nesmím dovolit, aby mě vylili ze školy - neměla bych rázem z čeho platit nájem. Začínám se pomalu smiřovat s myšlenkou, že budu opakovat od prváku. Což o to, já bych to přežila, ale nechci vidět ten cirkus, co mi udělá mamka. Bolí mě záda, hlava a je mi špatně. Mám tendenci se vším praštit, vykašlat se na všechno a jen tak fungovat.
Včera jsem četla kamarádčin blog. Našla jsem jeden obsáhlejší příspěvek, takový okno do její duše, co cítí a co by chtěla. Psala, že by si měla napsat dopis na rozloučenou, člověk prej nikdy neví. Jednou jsem udělala něco podobnýho - nebyl to vyloženě dopis na rozloučenou, ale kdo by nevěděl, co to bylo zač, určitě by se nemálo zděsil. Bylo to v období, kdy mi nebylo úplně do zpěvu - byly to akorát tři roky, co mi umřel táta, pak nějaký trable ve škole, trochu i nedorozumění s přítelem.. Potřebovala jsem se vypovídat. Někomu to všechno vyklopit, někomu, kdo si o mně nebude myslet, že jsem magor.. Část jsem nahustila do přítele, ale nemohla jsem mu říct všechno. Tak jsem to nadatlila do notebooku a uložila někam hluboko na disk.
Nedávno jsem to otevřela a přečetla jsem si to. Bohužel, za ten půlrok se toho moc nezměnilo. Pocity mám pořád stejný, i když se kolem mně dost věcí i lidí změnilo. Poznala jsem to na vodě. Lidi, o kterejch jsem si myslela, že mě absolutně nezajímaj, se nakonec vybarvili jako velice zajímaví a naopak, lidi, o kterejch jsem si myslela, že je znám, jsem si uvědomila, že jsem trochu vedle. Jet takhle někam je podle mýho zkouška odvahy, jestli dokážete přijmout, že se třeba nepohodnete a v tom duchu budete muset přežít zbytek pobytu.
Bojím se. Mám na krku nůž, spíš teda gilotinu. Uvnitř těla cítím směsici strachu a pořádný, poctivý deprese. Když jsem byla o prázdninách sama, před usnutím se mi honily v hlavě dvě věci - nevyjdu s penězma a strach z neudělání zkoušek. Tenhle pocit pominul vždycky, když mě přítel večer obejmul a já usínala v teple jeho náruče. Teď jsem se dostala do stádia, kdy tenhle pocit beznaděje a sklíčenosti mám, i když jsem s ním. Trápí mě to, protože to ze sebe nedokážu dostat nahlas, zlomí se mi hlas a většinou skončím v jeho náruči, utěšovaná, že všechno bude dobrý. Navíc když se to ze mě snaží dostat, mám v hlavě chaos, kdy se mi plete jedna myšlenka za druhou a leze to ze mě jak z chlupatý deky. Takhle, když to píšu, tak mám čas na urovnání myšlenek a mám šanci zplodit aspoň trochu smysldávající text.
Začíná taky přibejvat věcí, který způsobujou lehký tření ve vztahu. Jak jsem zjistila, jedna z nich je pouto mezi mojí mamkou a mnou. Je jediná, kdo mi zbyl a proto si jí vážím a bojím se o ni. A taky se jí snažím vyhovět, což ne vždycky se mi daří a ne vždycky je to po mojí vůli. Dost často dělám věci, který ani sama dělat nechci, ale říkám si, že to mamka chce jen pro moje dobro. Jenže tenhle názor se nelíbí K., takže občas se dostaneme trochu do sporu. Snad se to nějak srovná časem..
Ještě jedna věc mě trápí. Nechci bejt ta, co svýmu partnerovi něco vyčítá. Ale včera se mi to trochu vymklo a vyklopila jsem mu, co se děje. Psali jsme si na icq, neb ve čtvrtek odfrčel ke svojí babičce, takže jsem neviděla, jak se tvářil. Z toho, co psal ale vyzařovalo něco mezi tím, že ho to mrzí, ale na druhou stranu byl rád, že vypadl z Prahy. Jak já mu závidím! Taky bych někam vypadla. Jenže při momentální situaci můžu leda tak vypadnout z okna. A i to by mi bylo k ničemu, páč bydlim v prvím patře. Smůla, že? (Tak mě napadá trocha černýho humoru: Víte, jakej je rozdíl mezi pádem z 1. a 10. patra? Z prvního je to "bum! áááááá" a z desátýho "ááááá. bum!")
Pomalu to zalomim. Měla bych se teda ještě učit, ale jebat tučňáka do ucha (©T.). Už nemám nic, co bych psala. Jedině dopis na rozloučenou, co když mě náááhodou zejtra přejede tramvaj nebo bus, žejo.. Takže vám přeji hezky strávený čas, ať už jste kdekoliv a děláte cokoliv. Dobrou noc..
P.S. Mám v pokoji komára, nevím, kde přesně je, zmetek jeden. I kdyby tu bylo 10 dalších lidí, jedině já budu celá poštípaná. Zákon schválnosti.
Včera jsem četla kamarádčin blog. Našla jsem jeden obsáhlejší příspěvek, takový okno do její duše, co cítí a co by chtěla. Psala, že by si měla napsat dopis na rozloučenou, člověk prej nikdy neví. Jednou jsem udělala něco podobnýho - nebyl to vyloženě dopis na rozloučenou, ale kdo by nevěděl, co to bylo zač, určitě by se nemálo zděsil. Bylo to v období, kdy mi nebylo úplně do zpěvu - byly to akorát tři roky, co mi umřel táta, pak nějaký trable ve škole, trochu i nedorozumění s přítelem.. Potřebovala jsem se vypovídat. Někomu to všechno vyklopit, někomu, kdo si o mně nebude myslet, že jsem magor.. Část jsem nahustila do přítele, ale nemohla jsem mu říct všechno. Tak jsem to nadatlila do notebooku a uložila někam hluboko na disk.
Nedávno jsem to otevřela a přečetla jsem si to. Bohužel, za ten půlrok se toho moc nezměnilo. Pocity mám pořád stejný, i když se kolem mně dost věcí i lidí změnilo. Poznala jsem to na vodě. Lidi, o kterejch jsem si myslela, že mě absolutně nezajímaj, se nakonec vybarvili jako velice zajímaví a naopak, lidi, o kterejch jsem si myslela, že je znám, jsem si uvědomila, že jsem trochu vedle. Jet takhle někam je podle mýho zkouška odvahy, jestli dokážete přijmout, že se třeba nepohodnete a v tom duchu budete muset přežít zbytek pobytu.
Bojím se. Mám na krku nůž, spíš teda gilotinu. Uvnitř těla cítím směsici strachu a pořádný, poctivý deprese. Když jsem byla o prázdninách sama, před usnutím se mi honily v hlavě dvě věci - nevyjdu s penězma a strach z neudělání zkoušek. Tenhle pocit pominul vždycky, když mě přítel večer obejmul a já usínala v teple jeho náruče. Teď jsem se dostala do stádia, kdy tenhle pocit beznaděje a sklíčenosti mám, i když jsem s ním. Trápí mě to, protože to ze sebe nedokážu dostat nahlas, zlomí se mi hlas a většinou skončím v jeho náruči, utěšovaná, že všechno bude dobrý. Navíc když se to ze mě snaží dostat, mám v hlavě chaos, kdy se mi plete jedna myšlenka za druhou a leze to ze mě jak z chlupatý deky. Takhle, když to píšu, tak mám čas na urovnání myšlenek a mám šanci zplodit aspoň trochu smysldávající text.
Začíná taky přibejvat věcí, který způsobujou lehký tření ve vztahu. Jak jsem zjistila, jedna z nich je pouto mezi mojí mamkou a mnou. Je jediná, kdo mi zbyl a proto si jí vážím a bojím se o ni. A taky se jí snažím vyhovět, což ne vždycky se mi daří a ne vždycky je to po mojí vůli. Dost často dělám věci, který ani sama dělat nechci, ale říkám si, že to mamka chce jen pro moje dobro. Jenže tenhle názor se nelíbí K., takže občas se dostaneme trochu do sporu. Snad se to nějak srovná časem..
Ještě jedna věc mě trápí. Nechci bejt ta, co svýmu partnerovi něco vyčítá. Ale včera se mi to trochu vymklo a vyklopila jsem mu, co se děje. Psali jsme si na icq, neb ve čtvrtek odfrčel ke svojí babičce, takže jsem neviděla, jak se tvářil. Z toho, co psal ale vyzařovalo něco mezi tím, že ho to mrzí, ale na druhou stranu byl rád, že vypadl z Prahy. Jak já mu závidím! Taky bych někam vypadla. Jenže při momentální situaci můžu leda tak vypadnout z okna. A i to by mi bylo k ničemu, páč bydlim v prvím patře. Smůla, že? (Tak mě napadá trocha černýho humoru: Víte, jakej je rozdíl mezi pádem z 1. a 10. patra? Z prvního je to "bum! áááááá" a z desátýho "ááááá. bum!")
Pomalu to zalomim. Měla bych se teda ještě učit, ale jebat tučňáka do ucha (©T.). Už nemám nic, co bych psala. Jedině dopis na rozloučenou, co když mě náááhodou zejtra přejede tramvaj nebo bus, žejo.. Takže vám přeji hezky strávený čas, ať už jste kdekoliv a děláte cokoliv. Dobrou noc..
P.S. Mám v pokoji komára, nevím, kde přesně je, zmetek jeden. I kdyby tu bylo 10 dalších lidí, jedině já budu celá poštípaná. Zákon schválnosti.
pondělí 18. července 2011
Letní monkey business
Léto je v plným proudu a to znamená jedno jediný - pokud možno co nejvíc neužitečným způsobem strávit ony dva měsíce, na který jsme se jako malí těšili jak bába na důchod. Jasně, najdou se i tací, kteří se na celý dva měsíce zapojí do pracovního procesu a můžou jen tiše závidět svým nepracujícím kamarádům, jak si užívají. Druhý skupině ale na podzim sklapne čelist, neb ti, co tvrdě pracovali, si teďka můžou užívat a oni musej počítat každou korunu. Ale co, jaký si to uděláš..
Nedílnou součástí prázdnin jsou fesťáky, tábory, vody a vlastně veškerý další, neprosto neužitečný trávení času. Pokud je hezky, berou se plavky a hurá k vodě. Je pod mrakem? Nevadí, v Praze je čajek dost. A když ne veřejná čajka, tak si třeba zalézt k filmu/seriálu, na kterej se celej semestr těšíte, ale vzhledem k předstírání (někdy i plnění) povinností jste na něj neměli čas.
K létu taky patří láska ve všech možných podobách - ať už je to společná dovolená s drahou polovičkou nebo jen hledání letního flirtu, na který si v říjnu už ani nevzpomenete. Bohužel, i léto se může proměnit v naprosto mizerné, a teď nemám na mysli, že bude dva měsíce pod mrakem a teploty slabě kolem 20°C. Mám na mysli rozchod. Podle mě je mnohem těžší se s někým rozejít o prázdninách než během roku. A to z jednoho prostýho důvodu - přes rok máte kolem sebe hromadu lidí, spolužáky, kamarády, kteří vás nenechaj ve štychu. Ale o prázdninách co, všichni jsou někde zašití u vody, u příbuznejch atd a na vás najednou nemá nikdo čas. A tak se trápíte sami. A je vám zle. Mám jednu takovou zkušenost, pár let zpátky. Krachovat to začlo už na začátku července naprosto nepovedenou dovolenou, pokračovalo to do Mighty Sounds a den po příjezdu z fesťáku to skončilo. Nějakou dobu jsem se z toho vzpamatovávala a pak už to bylo dobrý. Jenže letos jsem se přistihla, že se bojím stejný věci - že přijedu z Mighty a bude mě čekat nějaká špatná zpráva. Zatím nic nepřišlo, tak doufám, že ani nepřijde. Máme s mojí drahou polovičkou ještě hodně plánů :P.
Taky se s váma chci podělit o moji první zkušenost s dětským táborem, kde jsem byla v roli "toho dospělýho". Naposledy jsem totiž byla na táboře v 8mi letech, což je úctyhodnejch 13 let zpátky:) Nemyslela jsem si, že to dopadne tak, jak to dopadlo. Myslela jsem si (bláhově), že mě děcka budou ignorovat, nebudou poslouchat a celkově si mě nebudou pamatovat. To jsem se evidentně sekla, protože jedna holčička mi na férovku řekla, že si mě pamatuje někdy z dubna, když mě viděla na nádraží čekaje, až uvidím svoji drahou polovičku. Tím mě fakt dostala. Celkově vzato to byl zajímavej zážitek a doufám, že ta děcka nezklamu a budu moct jet i příští rok. Záleží to na jednom člověku :)
Suma sumárum. Začíná se krátit den, proto vypněte facebooky, icq ajánevimcoještě máte, vemte krosnu a jeďte někam mimo Prahu. Řekla bych ještě "and no monkey business", ale o to tu nejde. K létu blbosti patřej :)
Nedílnou součástí prázdnin jsou fesťáky, tábory, vody a vlastně veškerý další, neprosto neužitečný trávení času. Pokud je hezky, berou se plavky a hurá k vodě. Je pod mrakem? Nevadí, v Praze je čajek dost. A když ne veřejná čajka, tak si třeba zalézt k filmu/seriálu, na kterej se celej semestr těšíte, ale vzhledem k předstírání (někdy i plnění) povinností jste na něj neměli čas.
K létu taky patří láska ve všech možných podobách - ať už je to společná dovolená s drahou polovičkou nebo jen hledání letního flirtu, na který si v říjnu už ani nevzpomenete. Bohužel, i léto se může proměnit v naprosto mizerné, a teď nemám na mysli, že bude dva měsíce pod mrakem a teploty slabě kolem 20°C. Mám na mysli rozchod. Podle mě je mnohem těžší se s někým rozejít o prázdninách než během roku. A to z jednoho prostýho důvodu - přes rok máte kolem sebe hromadu lidí, spolužáky, kamarády, kteří vás nenechaj ve štychu. Ale o prázdninách co, všichni jsou někde zašití u vody, u příbuznejch atd a na vás najednou nemá nikdo čas. A tak se trápíte sami. A je vám zle. Mám jednu takovou zkušenost, pár let zpátky. Krachovat to začlo už na začátku července naprosto nepovedenou dovolenou, pokračovalo to do Mighty Sounds a den po příjezdu z fesťáku to skončilo. Nějakou dobu jsem se z toho vzpamatovávala a pak už to bylo dobrý. Jenže letos jsem se přistihla, že se bojím stejný věci - že přijedu z Mighty a bude mě čekat nějaká špatná zpráva. Zatím nic nepřišlo, tak doufám, že ani nepřijde. Máme s mojí drahou polovičkou ještě hodně plánů :P.
Taky se s váma chci podělit o moji první zkušenost s dětským táborem, kde jsem byla v roli "toho dospělýho". Naposledy jsem totiž byla na táboře v 8mi letech, což je úctyhodnejch 13 let zpátky:) Nemyslela jsem si, že to dopadne tak, jak to dopadlo. Myslela jsem si (bláhově), že mě děcka budou ignorovat, nebudou poslouchat a celkově si mě nebudou pamatovat. To jsem se evidentně sekla, protože jedna holčička mi na férovku řekla, že si mě pamatuje někdy z dubna, když mě viděla na nádraží čekaje, až uvidím svoji drahou polovičku. Tím mě fakt dostala. Celkově vzato to byl zajímavej zážitek a doufám, že ta děcka nezklamu a budu moct jet i příští rok. Záleží to na jednom člověku :)
Suma sumárum. Začíná se krátit den, proto vypněte facebooky, icq ajánevimcoještě máte, vemte krosnu a jeďte někam mimo Prahu. Řekla bych ještě "and no monkey business", ale o to tu nejde. K létu blbosti patřej :)
středa 29. června 2011
Příběhy ze života - cesta mhd
Cestovali jste někdy mhd s několika taškama, kdy jste museli všechny držet, aby nepopadaly? Myslím, že jo. A možná u toho máte stejné pocity, jako jsem měla já v úterý.
Úkol zněl jednoduše, dovézt do Malešic baťoh a jednu igelitku (nenávidim igelitky, ale tady jiná cesta nebyla). Bohužel, baťoh, kam bych si dala knížku, jsem neměla k dispozici, a tak jsem musela vytasit tašku přes rameno. Sotva jsem se došourala na zastávku potřebného autobusu, tak bus přijel. Doufala jsem, že ve dvě odpoledne bude bus prázdnej a sednu si. Jediný místo, který bylo na dosah bylo vedle jakési dámy, která si četla. Měla jsem stejný plán. Jenže. Usadit se v hromadné dopravě na malý prostor a se spoustou zavazadel připomíná usedání slepice na vajíčka - trvá jistou chvíli, než se člověk uvelebí, srovná si kalhoty/sukni, vytáhne knížku a dál to neřeší. Teda až do doby, než ten vedle vás chce vystupovat. Má spolusedící vystupovala zastávku přede mnou. Čekalo mne tedy velké stěhování národů, přesouvání všech tašek a ještě jsem zabrala celou, už takhle úzkou uličku, takže kdyby nááááhodou ještě někdo šel, tak by měl smůlu. V úzkých prostorách působim trochu jako těsnění.
Cesta zpátky dom byla v pohodě, sedla jsem si k okýnku a měla jsem okolo sebe spoustu místa. Naneštěstí mě čekala ten den ještě jedna výprava, a to na parkovou oslavu, což znamenalo vzít kytáru. Nemám na ni pořádnej futrál, jen jakejsi látkovej z dob hlubokýho totáče, a tak se to ani nedá pořádně držet. Nicméně jsem se doklepala na jednu zastávku, na které mě čekal přestup na jinej bus. Přijel takovej ten nízkopodlažní a já viděla dvě parádní místa hned za prostředními dveřmi. Jenže. Opět. Málo místa a spooooousta věcí. Opět jsem si připadala jak ta kvočna, i s tim zadkem:). Lidi na mě koukali jak na takovou tu paní věku "jednou nohou nad hrobem", která sotva chodí, ale jakmile uvidí volný místo na druhým konci prostředku, zapne tryskový motory a už si to šine. Taková žena by byla schopná jít i přes mrtvoly.
A to neplatí jen pro autobusy,ale i pro metro, i když tam je pořád víc místa než v buse. A míň to drncá a vyhazuje. I tak jsem ráda, když můžu mít jen baťoh a nebo ani to ne, prostě si svoji "největější trojici" (copyright K.) šoupnu do kapes a jdu :)
Teďka stejně moc jezdit nebudu. Mám prázdniny, moje drahá polovička je na tři týdny mimo Prahu, tak nemám, kam bych jezdila. Jedině 9. července na Florenc a pak linkáčem za mojí láskou.. :) Ale to pojedu s krosnou, což bude ještě vtipnější, co se místa týká ^^ .
Úkol zněl jednoduše, dovézt do Malešic baťoh a jednu igelitku (nenávidim igelitky, ale tady jiná cesta nebyla). Bohužel, baťoh, kam bych si dala knížku, jsem neměla k dispozici, a tak jsem musela vytasit tašku přes rameno. Sotva jsem se došourala na zastávku potřebného autobusu, tak bus přijel. Doufala jsem, že ve dvě odpoledne bude bus prázdnej a sednu si. Jediný místo, který bylo na dosah bylo vedle jakési dámy, která si četla. Měla jsem stejný plán. Jenže. Usadit se v hromadné dopravě na malý prostor a se spoustou zavazadel připomíná usedání slepice na vajíčka - trvá jistou chvíli, než se člověk uvelebí, srovná si kalhoty/sukni, vytáhne knížku a dál to neřeší. Teda až do doby, než ten vedle vás chce vystupovat. Má spolusedící vystupovala zastávku přede mnou. Čekalo mne tedy velké stěhování národů, přesouvání všech tašek a ještě jsem zabrala celou, už takhle úzkou uličku, takže kdyby nááááhodou ještě někdo šel, tak by měl smůlu. V úzkých prostorách působim trochu jako těsnění.
Cesta zpátky dom byla v pohodě, sedla jsem si k okýnku a měla jsem okolo sebe spoustu místa. Naneštěstí mě čekala ten den ještě jedna výprava, a to na parkovou oslavu, což znamenalo vzít kytáru. Nemám na ni pořádnej futrál, jen jakejsi látkovej z dob hlubokýho totáče, a tak se to ani nedá pořádně držet. Nicméně jsem se doklepala na jednu zastávku, na které mě čekal přestup na jinej bus. Přijel takovej ten nízkopodlažní a já viděla dvě parádní místa hned za prostředními dveřmi. Jenže. Opět. Málo místa a spooooousta věcí. Opět jsem si připadala jak ta kvočna, i s tim zadkem:). Lidi na mě koukali jak na takovou tu paní věku "jednou nohou nad hrobem", která sotva chodí, ale jakmile uvidí volný místo na druhým konci prostředku, zapne tryskový motory a už si to šine. Taková žena by byla schopná jít i přes mrtvoly.
A to neplatí jen pro autobusy,ale i pro metro, i když tam je pořád víc místa než v buse. A míň to drncá a vyhazuje. I tak jsem ráda, když můžu mít jen baťoh a nebo ani to ne, prostě si svoji "největější trojici" (copyright K.) šoupnu do kapes a jdu :)
Teďka stejně moc jezdit nebudu. Mám prázdniny, moje drahá polovička je na tři týdny mimo Prahu, tak nemám, kam bych jezdila. Jedině 9. července na Florenc a pak linkáčem za mojí láskou.. :) Ale to pojedu s krosnou, což bude ještě vtipnější, co se místa týká ^^ .
úterý 21. června 2011
S poctivostí nejdřív pojdeš..
.. A je to tak. Člověk se může snažit sebevíc dělat věci poctivě, ale nakonec stejně zjistí, že když nejde o život, tak jde o víteco. O škole to platí 100%. Nejde-li vám o červený diplom, pak není co řešit. Zkouška je sice od slovesa zkusit, ale řekněme si narovinu, stres a nedostatek času na klidu opravdu nepřidá a nejjednodušší varianta, jak sfouknout nadcházející zkoušku je vyrobit si malýho pomocníka.
Obecně platí, že čím větší tahák, tím lepší. Kantoři spíš hledají různě mrňavý papírky s napsanými vzorečky, pojmy atd. Ovšem existuje celá řada taháků, od těch největších až po úplně malinkatý. Podělím se s vámi o vlastní zkušenost, co se taháků týká.
1. co největší
Použití u písemek, kde můžete mít vlastní papíry. Zvláště se hodí na matematiku, fyziku a chemii, prostě na předměty, u kterých musíte zvládat vzorečky nebo početní postupy. Vtip spočívá v napsání potřebných vztahů velmi slabě na jeden z papírů a ten mít zastrčený někde mezi ostatními papíry. Dávejte si však majzla, aby vám ty papíry nikdo nekontroloval.
2. akorát do ruky
Tady existuje nepřeberný množství forem a druhů taháků, ať už je to jen x-krát přeložený čtvereček nebo harmonika. Mně se osvědčil jeden typ, kterej mě ještě na základce naučil táta: vezmete pásku do pokladny (xy metrů dlouhá, 6-8cm široká role, dostupná snad v každým papírnictví), nahoře vynecháte asi 10-15 cm místa a pak píšete. Výhodou je, že můžete popsat třeba dva metry toho papíru, ale nakonec se to pořád vejde do ruky. Chcete vědět, jak? Čtěte dál. Když máte napsané vše, co potřebujete, opět na konci vynechte asi 15 čísel volného místa a pásku odstřihněte. Potom začněte ten pruh papíru odshora smotávat směrem od sebe, vzikne vám tak rolička, u které máte popsanou stranu stále před sebou. Když dorolujete si tak do dvou třetin papíru, nějak šikovně si tu první roličku podržte a stejným způsobem začněte namotávat druhý konec papíru, takže ve finále by vám měl vyjít navíjecí mechanismus, asi jako u magneťáku. Nakonec vezmete dvě malý gumičky a na krajích roličky to převážete, aby se vám to nerozjelo. Chce to trochu praxe, ale výsledek stojí za to :) Když už nic, tak je to skvělá hračka :)
3. moderní technologie
Nemluvím teď o superbrýlích, jaký se vyskytovaly ve filmu Mission Impossible, kde se vám před očima přehrál film nebo cokoliv jinýho. Stačí vám trochu novější mobil s větším displejem a ještě líp, umí-li číst pdf. Při zkoušce pak není nic lehčího, než si najít potřebný obsah a přečíst. Jistou výhodou jsou dotykáče, není slyšet cvakání tlačítek.
Na závěr jedna myšlenka - nikoho nezajímá, jak jste tu zkoušku udělali, ale hlavně, že ji máte splněnou. Proto neřešte, udělali jste-li zkoušku poctivě a nebo podvodem. Na to se vás nikdo ptát nebude. A když to nikomu neprozradíte, tak budete za největšího kinga v okolí. Otázkou je, jak se s tím sami vypořádáte..
Obecně platí, že čím větší tahák, tím lepší. Kantoři spíš hledají různě mrňavý papírky s napsanými vzorečky, pojmy atd. Ovšem existuje celá řada taháků, od těch největších až po úplně malinkatý. Podělím se s vámi o vlastní zkušenost, co se taháků týká.
1. co největší
Použití u písemek, kde můžete mít vlastní papíry. Zvláště se hodí na matematiku, fyziku a chemii, prostě na předměty, u kterých musíte zvládat vzorečky nebo početní postupy. Vtip spočívá v napsání potřebných vztahů velmi slabě na jeden z papírů a ten mít zastrčený někde mezi ostatními papíry. Dávejte si však majzla, aby vám ty papíry nikdo nekontroloval.
2. akorát do ruky
Tady existuje nepřeberný množství forem a druhů taháků, ať už je to jen x-krát přeložený čtvereček nebo harmonika. Mně se osvědčil jeden typ, kterej mě ještě na základce naučil táta: vezmete pásku do pokladny (xy metrů dlouhá, 6-8cm široká role, dostupná snad v každým papírnictví), nahoře vynecháte asi 10-15 cm místa a pak píšete. Výhodou je, že můžete popsat třeba dva metry toho papíru, ale nakonec se to pořád vejde do ruky. Chcete vědět, jak? Čtěte dál. Když máte napsané vše, co potřebujete, opět na konci vynechte asi 15 čísel volného místa a pásku odstřihněte. Potom začněte ten pruh papíru odshora smotávat směrem od sebe, vzikne vám tak rolička, u které máte popsanou stranu stále před sebou. Když dorolujete si tak do dvou třetin papíru, nějak šikovně si tu první roličku podržte a stejným způsobem začněte namotávat druhý konec papíru, takže ve finále by vám měl vyjít navíjecí mechanismus, asi jako u magneťáku. Nakonec vezmete dvě malý gumičky a na krajích roličky to převážete, aby se vám to nerozjelo. Chce to trochu praxe, ale výsledek stojí za to :) Když už nic, tak je to skvělá hračka :)
3. moderní technologie
Nemluvím teď o superbrýlích, jaký se vyskytovaly ve filmu Mission Impossible, kde se vám před očima přehrál film nebo cokoliv jinýho. Stačí vám trochu novější mobil s větším displejem a ještě líp, umí-li číst pdf. Při zkoušce pak není nic lehčího, než si najít potřebný obsah a přečíst. Jistou výhodou jsou dotykáče, není slyšet cvakání tlačítek.
Na závěr jedna myšlenka - nikoho nezajímá, jak jste tu zkoušku udělali, ale hlavně, že ji máte splněnou. Proto neřešte, udělali jste-li zkoušku poctivě a nebo podvodem. Na to se vás nikdo ptát nebude. A když to nikomu neprozradíte, tak budete za největšího kinga v okolí. Otázkou je, jak se s tím sami vypořádáte..
úterý 14. června 2011
C'est la vie
Shit happens. Definitely.
Today I had an exam. We had 20 questions to study. One worse than the other. Due to the time I had I went only through 12 questions. Unfortunatelly, one of questions I had today was from the second part, that I hadn't even read.
Pity is that I had to manage this exam 'cause I need those credits to pass 2nd year at the University. If I won't get them, everyone will see my great life failure. And if I quit the University, I'll loose my position at my mom's place and I guess she won't talk to me and I won't be able to pay rent of my flat. That's the most annoying thing I have to pass these days.
But there's one thing that keeps me alive - my sweetheart. Don't know what I'd do if I'd lost him. Everything would be more complicated than it's today. When I'm with him, I feel safe and protected. He's amazingly patient and I owe him more than I could ever imagine.. I'm looking forward to seeing him again. Luckily, it will be tomorrow - we're going to watch the Eclipse of the Moon:)
Now I gotta go, I have really long to-do list. So see ya :)
Today I had an exam. We had 20 questions to study. One worse than the other. Due to the time I had I went only through 12 questions. Unfortunatelly, one of questions I had today was from the second part, that I hadn't even read.
Pity is that I had to manage this exam 'cause I need those credits to pass 2nd year at the University. If I won't get them, everyone will see my great life failure. And if I quit the University, I'll loose my position at my mom's place and I guess she won't talk to me and I won't be able to pay rent of my flat. That's the most annoying thing I have to pass these days.
But there's one thing that keeps me alive - my sweetheart. Don't know what I'd do if I'd lost him. Everything would be more complicated than it's today. When I'm with him, I feel safe and protected. He's amazingly patient and I owe him more than I could ever imagine.. I'm looking forward to seeing him again. Luckily, it will be tomorrow - we're going to watch the Eclipse of the Moon:)
Now I gotta go, I have really long to-do list. So see ya :)
pondělí 6. června 2011
Blik sem, blik tam
Nemám ráda bouřku. Teda jak se to vezme. Nevadí mi, když je přes den. Nevadí mi ani v noci, ale to pod podmínkou, že nejsem sama. Jakmile jsem v noci sama a je bouřka, nejradši bych se snad pověsila na lustr, jen abych něco držela a nebála se.
A proč? Vždyť je to jen jeden z mnoha přírodních úkazů. Elektrický výboje mezi mraky nám o sobě dávaj vědět bleskem a pro nevšímavce to o pár sekund později doplní někdy i ohlušujícím burácením. Šikovnější z nás tyhle světelný efekty dokážou zachytit foťákem. Taky bych to chtěla umět (jenže moje foto-umění začíná a končí u kytek).
Co ale na bouřce miluju za každejch podmínek je to množství vody, co se vyleje z mraků. Narodila jsem se do znamení ryb a vodu můžu v jakýkoliv podobě. Jasně, zmoknout někdy na jaře, kdy je max 12°C je na dvě věci, ale zmoknout při letní bouřce, kdy se teploty pohybujou okolo 25°C už je spíš příjemná záležitost. Ovšem chce to vhodné oblečení, nikoliv už za sucha průsvitné bílé tílko a podobný vtipnosti.
Je čtvrt na dvanáct, na dnešek jsem spala 3 hodiny a upřímně, už na to skoro nevidim. Ale neusnu, dokud mi to bude práskat nad hlavou. Už aby tomu tak bylo. Do tý doby jdu koukat na Scrubs.. A možná budu doufat, že usnu u toho a ty hromy neuslyšim..
A proč? Vždyť je to jen jeden z mnoha přírodních úkazů. Elektrický výboje mezi mraky nám o sobě dávaj vědět bleskem a pro nevšímavce to o pár sekund později doplní někdy i ohlušujícím burácením. Šikovnější z nás tyhle světelný efekty dokážou zachytit foťákem. Taky bych to chtěla umět (jenže moje foto-umění začíná a končí u kytek).
Co ale na bouřce miluju za každejch podmínek je to množství vody, co se vyleje z mraků. Narodila jsem se do znamení ryb a vodu můžu v jakýkoliv podobě. Jasně, zmoknout někdy na jaře, kdy je max 12°C je na dvě věci, ale zmoknout při letní bouřce, kdy se teploty pohybujou okolo 25°C už je spíš příjemná záležitost. Ovšem chce to vhodné oblečení, nikoliv už za sucha průsvitné bílé tílko a podobný vtipnosti.
Je čtvrt na dvanáct, na dnešek jsem spala 3 hodiny a upřímně, už na to skoro nevidim. Ale neusnu, dokud mi to bude práskat nad hlavou. Už aby tomu tak bylo. Do tý doby jdu koukat na Scrubs.. A možná budu doufat, že usnu u toho a ty hromy neuslyšim..
čtvrtek 26. května 2011
Jak se vyrábí pacient
Je to jednoduchý. Přijdete k obvoďákovi/obvoďačce, že se vám někde na těle udělal na pohled naprosto neškodnej flek a chcete jen doporučení na kožní, abyste to případně měli bez poplatku. Sestra se podívá do karty a zeptá se, kdy jste byli naposled na odběrech. Vaše odpověď, že si to pomalu už ani nepamatujete, sestru navede k tomu, aby vám s úsměvem oznámila, že pro jistotu "uděláme odběr". Po této informaci přejdete k doktorce, vysypete jí ve zkratce, co vás trápí a dostanete příslušné doporučení. Tím vaše účinkování pro danej den končí.
Tak tam jdete druhej den ráno, hladoví jak herci, protože odběry musej bejt nalačno, žejo. V čekárně sedí dalších pět lidí, jejichž věkovej průměr nejde pod 65 let. Připadáte si jak naprostí simulanti, že ve vašem věku (do 30ti let) jdete vůbec k doktorce. Oukej, odběr proběhl hladce, výsledky budou druhej den, zavolejte si.
Krevní testy jsou svině. Odhalí všechno, o čem nevíte a nejspíš ani vědět nechcete. Najednou začínáte hubnout/přibírat, aniž byste nějak extrémně změnili váš jídelníček? Tak to máte možná problém se štítnou žlázou. Bohužel, tyhlety "nemoci" nejsou typ angíny, kdy vám na tejden nasadí širokospektrální antibiotika, který vám sice zlikvidujou imunitní systém, ale za relativně krátkej čas se vám udělá líp. Tyhle nemoci vyžadují dlouhodobější léčbu a ještě delší čas pod kontrolou příslušné -ologie.
Ale co, jsou do doktoři a z něčeho žít musej. To samý farmaceutickej průmysl. Měla bych to chápat, taky mě to jednou bude živit. Snad.
Tak tam jdete druhej den ráno, hladoví jak herci, protože odběry musej bejt nalačno, žejo. V čekárně sedí dalších pět lidí, jejichž věkovej průměr nejde pod 65 let. Připadáte si jak naprostí simulanti, že ve vašem věku (do 30ti let) jdete vůbec k doktorce. Oukej, odběr proběhl hladce, výsledky budou druhej den, zavolejte si.
Krevní testy jsou svině. Odhalí všechno, o čem nevíte a nejspíš ani vědět nechcete. Najednou začínáte hubnout/přibírat, aniž byste nějak extrémně změnili váš jídelníček? Tak to máte možná problém se štítnou žlázou. Bohužel, tyhlety "nemoci" nejsou typ angíny, kdy vám na tejden nasadí širokospektrální antibiotika, který vám sice zlikvidujou imunitní systém, ale za relativně krátkej čas se vám udělá líp. Tyhle nemoci vyžadují dlouhodobější léčbu a ještě delší čas pod kontrolou příslušné -ologie.
Ale co, jsou do doktoři a z něčeho žít musej. To samý farmaceutickej průmysl. Měla bych to chápat, taky mě to jednou bude živit. Snad.
pondělí 9. května 2011
Děti si hrajou, bude hezky
Po dloooouhý době mám konečně téma, o kterým bych mohla psát. Nečekejte žádnej zázrak, poslední dobou mám tvůrčí krizi. Ale k tématu - o víkendu jsme s bandou byli sportovat a vzali jsme to z gruntu - žádný frisbee, žádnej petanque, ale rovnou paintball. V našem podání hra občas vypadala, jako by proti sobě šla dvě sebevražedná komanda, i když byly vidět jisté pokusy o napodobování útvaru URNA.
Areál byl kousek za Prahou, ideálně tak 20 minut autem, mhd by to zabralo řekněme půl hodinky. Původně jsme měli jet "sockou", ale na poslední chvíli se rozhodlo, že se vezmou auta a pojedem pohodlněji. Problém nastal po příjezdu do vísky Klecany a dojezdu na předem dané GPS souřednice - na tom místě nic nebylo - žádná cedule odkazující na paintballové hřiště a už vůbec nikde nebyla brána, u které jsme měli zastavit a zavolat pracovníky, aby nám přišli otevřít. Po krátkém hovoru s provozovatelem jsme byli nanavigováni na správnou cestu a o několik minut později jsme dorazili na chtěné místo.
Překvapilo nás, jak byla hrací plocha maličká - takový dvorek obehnaný baráčky se skly v oknech (!) a nějaká ta zeleň (stromy a keře, všechno od zelených barviček). Na kraji toho všeho byla "safety zone", neboli místo, na kterém jsme se vždy všichni sešli a dostali jsme pokyny. Čekali jsme, že po vstupu do areálu nás přivítá aspoň nějaká recepce či co, místo toho jsme se dostali do jakéhosi objektu, kde jsme vyfasovali místní maskáče (nebudu komentovat jejich stav, více na blogu Das Daemon Life, odkaz na hlavní stránce), byli poučení o bezpečnosti, podepsali jsme jakési lejstro a vzali jsme si zbraně (nevim, jak tomu jinak nadávat) a vyrazili jsme.
Od nás tam bylo 13 lidí, jak jsme rychle zjistili, byla tam ještě jedna grupa čítající asi 10 lidí, takže obě grupy rozdělili na půlky a navzájem pospojovali. Takže to bylo ve finále 6 nebo 7 lidí našich a 5 od nich. Ale i tak šlo hrát. Hrálo se dohromady asi 9 her, z toho dvě byly na téma "Ukradni C4", při dvou jsme měli ukrást co nejvíc kanystrů, při další hře jsme mezi sebou měli dva mediky, kteří jako jediní mohli oživovat mrtvoly (smůla, naše družstvo o ně přišlo poměrně rychle.. no co, shit happens :)) a pár deathmatchů. Ty mě bavily asi nejvíc, mojí zálibou bylo zašít se někam do křoví a odstřelovat :).
Celkově naše crew vyhrála asi 4:1 na rumy (pardon, na body), což nám udělalo velkou radost. Jediné, co nám tuhle radost kazilo byl fakt, že jsme na sobě každej měli zatím neidentifikovanej počet modřin od kuliček (jo, fakt to bolí). Další věc, která se obejvila bohužel až druhej den, byla totální svalovka - jeden by neřekl, jak je to fyzicky náročnej sport :)
Jinak si myslím, že to byla vysoce povedená akce a děkuji tímto organizátorovi za skvělej nápad, jak se vyřádit :)
Na závěr dvě fotky našich družstev:
-=Zelení=-
-=Aspici=-
Areál byl kousek za Prahou, ideálně tak 20 minut autem, mhd by to zabralo řekněme půl hodinky. Původně jsme měli jet "sockou", ale na poslední chvíli se rozhodlo, že se vezmou auta a pojedem pohodlněji. Problém nastal po příjezdu do vísky Klecany a dojezdu na předem dané GPS souřednice - na tom místě nic nebylo - žádná cedule odkazující na paintballové hřiště a už vůbec nikde nebyla brána, u které jsme měli zastavit a zavolat pracovníky, aby nám přišli otevřít. Po krátkém hovoru s provozovatelem jsme byli nanavigováni na správnou cestu a o několik minut později jsme dorazili na chtěné místo.
Překvapilo nás, jak byla hrací plocha maličká - takový dvorek obehnaný baráčky se skly v oknech (!) a nějaká ta zeleň (stromy a keře, všechno od zelených barviček). Na kraji toho všeho byla "safety zone", neboli místo, na kterém jsme se vždy všichni sešli a dostali jsme pokyny. Čekali jsme, že po vstupu do areálu nás přivítá aspoň nějaká recepce či co, místo toho jsme se dostali do jakéhosi objektu, kde jsme vyfasovali místní maskáče (nebudu komentovat jejich stav, více na blogu Das Daemon Life, odkaz na hlavní stránce), byli poučení o bezpečnosti, podepsali jsme jakési lejstro a vzali jsme si zbraně (nevim, jak tomu jinak nadávat) a vyrazili jsme.
Od nás tam bylo 13 lidí, jak jsme rychle zjistili, byla tam ještě jedna grupa čítající asi 10 lidí, takže obě grupy rozdělili na půlky a navzájem pospojovali. Takže to bylo ve finále 6 nebo 7 lidí našich a 5 od nich. Ale i tak šlo hrát. Hrálo se dohromady asi 9 her, z toho dvě byly na téma "Ukradni C4", při dvou jsme měli ukrást co nejvíc kanystrů, při další hře jsme mezi sebou měli dva mediky, kteří jako jediní mohli oživovat mrtvoly (smůla, naše družstvo o ně přišlo poměrně rychle.. no co, shit happens :)) a pár deathmatchů. Ty mě bavily asi nejvíc, mojí zálibou bylo zašít se někam do křoví a odstřelovat :).
Celkově naše crew vyhrála asi 4:1 na rumy (pardon, na body), což nám udělalo velkou radost. Jediné, co nám tuhle radost kazilo byl fakt, že jsme na sobě každej měli zatím neidentifikovanej počet modřin od kuliček (jo, fakt to bolí). Další věc, která se obejvila bohužel až druhej den, byla totální svalovka - jeden by neřekl, jak je to fyzicky náročnej sport :)
Jinak si myslím, že to byla vysoce povedená akce a děkuji tímto organizátorovi za skvělej nápad, jak se vyřádit :)
Na závěr dvě fotky našich družstev:
-=Zelení=-
-=Aspici=-
pátek 22. dubna 2011
Jéé, kůň v pyžamu!
Děcka školou povinná mají teďka velikonoční prázdniny. My, vysokoškoláci, si o nich můžeme nechat zdát. Ovšem nemusíme klesat na mysli, vejška už není takový vězení jako první dva stupně vzdělávacího systému a můžem si udělat volno kdy chcem:)
Já toho využila ve středu - nejen, že jsem ráno lehce zatáhla školu kvůli výchovným koncertům s PFO (zjištění dne: nejlepší publikum jsou malý špunti - už jen když se řeklo, že se budou hrát Piráti z Karibiku, tak se odevšad ozývalo nadšený "jupí" a "jééé".. no prostě hezká reakce :) hrát pro starší bylo už horší, ale to je do jiný debaty), ale i to odpoledne bylo takový vlažný (z hlediska povinností) - s mým drahým jsme se dohodli, že když už má VŠE rektorskej den, tak se půjdem podívat na žvížátka do pražský ZOO. Svoji poslední zkušenost s touto institucí si ani nepamatuju, předtím jsem tam nebyla bůhví jak dlouho.
Po prvotních obavách, aby si nás tam náhodou nenechali, jsme si koupili lístky (jeden studentskej za kilo) a vešli jsme do ZOO. Ihned po vstupu jsme zahli ke stánku s ledovou tříští a prubli jsme hned dvě barvičky - jedovatě zelenou a žlutou. Obě mi připomněly počínání ve dvojkovejch anorganickejch labech:).
V ZOO jsme strávili skoro tři hodiny, ale ani tak jsme ji nestihli projít celou. Takže až tam půjdem příště, víme, kam jít jako první, abychom měli kompletní přehled o tom, co vlastně zahrada skrývá. Snad nám ještě vyjde čas, ráda bych se tam podívala znova.
Za tu dobu, co jsme tam byli, by nikdo neřekl, že nám je tolik, kolik tvrdí naše občanky - u výběhů jsme se rozplývali nad mláďátky (která vypadala fakt roztomile!), u ještěrek jsme se předháněli, kdo danou ocasatou věc najde.. No prostě mateřská škola hadr:)
Domů jsem se dostala až někdy kolem osmý večer a ani mě nemrzelo, že jsem se totálně vykašlala na písemku z fyzikály - po celým dni jsem měla supr náladu, i když jsem byla unavená a usmažená ze sluníčka. Jako bonus bylo náhodné setkání s J. a S. na Želivskýho (Praha má přes mega a půl obyvatel a my se potkali ve vestibulu jednoho metra) - tomu jsem se taky dlouho smála:)
Na závěr bych ráda přidala jeden malý, bezvýznamný a lehce smazatelný vtipeček:
"V zoo. 'Jééé, opička!' křičí hned při vstupu do zoologické zahrady malý Pepíček. 'Tiše, Pepíčku,' napomene ho maminka, 'to je paní pokladní...'"
pondělí 18. dubna 2011
Den Země
Na světě jsou tři druhy lidí - muži, ženy a děti. A to dětmi nemyslím zástup papírově dospělých lidí, kteří se duševním vývojem zasekli někde na patnáctém roku věku:)
U třetí kategorie je jedno, jde-li o kluka nebo holčičku, všechna děcka jsou do určitého věku stejná. Musí se s nimi jednat jinak než s dospělými, mají jiné potřeby, jiný způsob myšlení. Nemůžete s nimi jednat jako s sobě rovnými, musíte na ně jinak. Musíte je chválit, být tolerantní, ale zase ne natolik, aby si s vámi děcko dělalo, co samo chce. Musíte mu dát určité mantinely, které by nikdy nemělo překročit.
Tenhle víkend jsem byla na jedné akci pro děti pořádané turistickým oddílem mladých ochránců přírody k příležitosti oslav Dne Země. Nejdřív jsem nevěděla, jak se k těm malým človíčkům budu chovat, páč můj přístup k dětem jako takovým není zrovna ideální - sama děti nechci, ale na druhou stranu, dokud nejsou moje a nepláčou, tak se o ně klíďo postarám:). Tyhle děti mě ale překvapily - byly hodné, neplakaly (až asi na jedno nebo dvě děcka za celý den, které se trochu šprajcly a nebyla s nimi reč) a celkově nepůsobily potíže.
Celá akce spočívala v množství disciplín, za které děti dostávaly body a za ty body si pak v hlavním stánku mohly koupit nějaké drobnosti, ať už hračku nebo něco na zub. Hned zrána se u naší disciplíny zastavil tatínek s malým chlapečkem a můj drahý, jehož disciplína to vlastně byla (já jen pomáhala) se ho zeptal, jestli si chce taky zasoutěžit. On že jo, ale neměl kartičku, na kterou by mohl dostat získané bodíky. Mě nenapadlo nic jinýho, než toho klučinu vzít za ručičku a jít s ním pro tu kartičku. Mezitím mi povídal, jak se má a tak a já si najednou uvědomila, co dělám, že to nebude úplně v pořádku. Až později po skončení akce jsem se dozvěděla, že moje chování nepřekvapilo jen mě, ale i moji drahou polovičku, která můj přístup k dětem zná - podle jeho slov jsem se chovala naprosto přirozeně k těm dětem. Nevím, co tím úplně přesně myslel, ale zmátlo mě to. On s tím žádné problémy neměl, je na děti zvyklý a má s nimi trpělivost. A to je přesně to, co chybí mně - pořádná dávka trpělivosti.
Za půl roku se koná další podobná akce. Tak jsem zvědavá, jak to bude tentokrát vypadat, jestli se třeba můj názor na děti změní:)
U třetí kategorie je jedno, jde-li o kluka nebo holčičku, všechna děcka jsou do určitého věku stejná. Musí se s nimi jednat jinak než s dospělými, mají jiné potřeby, jiný způsob myšlení. Nemůžete s nimi jednat jako s sobě rovnými, musíte na ně jinak. Musíte je chválit, být tolerantní, ale zase ne natolik, aby si s vámi děcko dělalo, co samo chce. Musíte mu dát určité mantinely, které by nikdy nemělo překročit.
Tenhle víkend jsem byla na jedné akci pro děti pořádané turistickým oddílem mladých ochránců přírody k příležitosti oslav Dne Země. Nejdřív jsem nevěděla, jak se k těm malým človíčkům budu chovat, páč můj přístup k dětem jako takovým není zrovna ideální - sama děti nechci, ale na druhou stranu, dokud nejsou moje a nepláčou, tak se o ně klíďo postarám:). Tyhle děti mě ale překvapily - byly hodné, neplakaly (až asi na jedno nebo dvě děcka za celý den, které se trochu šprajcly a nebyla s nimi reč) a celkově nepůsobily potíže.
Celá akce spočívala v množství disciplín, za které děti dostávaly body a za ty body si pak v hlavním stánku mohly koupit nějaké drobnosti, ať už hračku nebo něco na zub. Hned zrána se u naší disciplíny zastavil tatínek s malým chlapečkem a můj drahý, jehož disciplína to vlastně byla (já jen pomáhala) se ho zeptal, jestli si chce taky zasoutěžit. On že jo, ale neměl kartičku, na kterou by mohl dostat získané bodíky. Mě nenapadlo nic jinýho, než toho klučinu vzít za ručičku a jít s ním pro tu kartičku. Mezitím mi povídal, jak se má a tak a já si najednou uvědomila, co dělám, že to nebude úplně v pořádku. Až později po skončení akce jsem se dozvěděla, že moje chování nepřekvapilo jen mě, ale i moji drahou polovičku, která můj přístup k dětem zná - podle jeho slov jsem se chovala naprosto přirozeně k těm dětem. Nevím, co tím úplně přesně myslel, ale zmátlo mě to. On s tím žádné problémy neměl, je na děti zvyklý a má s nimi trpělivost. A to je přesně to, co chybí mně - pořádná dávka trpělivosti.
Za půl roku se koná další podobná akce. Tak jsem zvědavá, jak to bude tentokrát vypadat, jestli se třeba můj názor na děti změní:)
úterý 5. dubna 2011
Škola v přírodě aneb soustředění PFO
PFO jel na soustředění. Cíl naší cesty byla chata v oblasti Horního Maxova a Josefova dolu. Všechno bylo zařízené (díky R. a paní K.) a jediné, co bylo čistě na nás, byla doprava.
Z Prahy jsme vyjížděli ve čtvrtek kolem osmé večer. Výprava čítala pět lidí včetně řidiče. Dlouho jsem přemýšlela, do čeho se vejdou dvě violoncella, troje housle, tašky a pět lidí k tomu. K mému překvapení Š. (řidič) přijel s oktávkou kombíkem. Díkybohu za to, protože jinam bychom se asi nevešli. Cella se dala do kufru spolu s taškami, my, houslistky, jsme se nasáčkovaly dozadu. Ani jsme nepotřebovaly kšíry, protože i kdybychom se někde převrátili, nikomu by se nic nestalo, protože bychom se ani nehly :). Cesta začala slibně, ale potíže nastaly už po půl hodině cesty, kdy proběhla první kontrola od paní K., kde se nacházíme. Dozvěděli jsme se, že v Mělníku, přes který jsme jeli, vlastně vůbec být nemáme, a tak přišel na řadu autoatlas. Nicméně po dalších cca 90ti minutách jsme dojeli do jistého Maxova a tam nic. Nic a les. Takže jsme jeli dál, netušíce, kudy dál. Proběhlo pár dalších telefonátů a nakonec jsme byli donavigováni na správnou cestu a v 11 hodin SELČ jsme dorazili, naprosto vyčerpaní, na místo určení.
Přivítala nás poměrně velká chata, která, jak jsme se dozvěděli, byla celá jen pro nás (celkově asi 40 lidí). Ještě lepší zjištění bylo, že je tam signál wifi. Sice nebyl všude - nejlepší byl na opačném konci chodby, než jsem měla pokoj, takže jsem dost času strávila kempováním na schodech vedoucích do jídelny. Ale co, aspoň něco.
Denní režim vypadal následovně: 8-9 snídaně, 10-12.30 zkouška, 12.30-15 oběd + klid, 15-17.45 zkouška, 17.45-19.30 večeře + klid, 19.30-21 zkouška, 21-? volná zábava. Suma sumárum, denně to vycházelo +- na sedm až osm hodin hraní, zbytek byla volná zábava. Mohli jsme hrát pinčes, šipky (ale nefungoval terč), kulečník,... Prostě co jsme chtěli :). Okolní pozemky jsem poznala z dvou krátkých vycházek, přičemž při jedné jsme se stihli zkoulovat (jo, na prvního dubna jsme se koulovali - bez legrace:)).
Večery probíhaly téměř podle zažitých konvencí - během tří večerů se vypilo tolik litrů alkoholu, že by se za to nemusela stydět žádná menší hospůdka během jednoho večera - celkově minimálně 9 litrů červenýho vína, x-litrů tvrdšího alkoholu a pár litrů džusu. K tomu E. přitáhla šíšu a jelo se :).
Za ty tři dny se všichni nejen stihli ztřískat jak zákon káže, naspali průměrně 4 hodiny denně, ale zároveň se udělal velkej kus práce. Projely se všechny skladby, procvičily se nejtěžší a nejblbější pasáže a tak když jsme v neděli hráli všechno, jako by to už byl koncert, znělo to poměrně slušně. Tak snad nám to vydrží až do těch koncertů, bude jich dost.
Na závěr jedna vtipnost - odjet z hotelu a nevrátit klíč je velice jednoduché. Horší je pak zjistit, kde ten zatracenej klíč je. Tak snad ho někde najdou:)
Z Prahy jsme vyjížděli ve čtvrtek kolem osmé večer. Výprava čítala pět lidí včetně řidiče. Dlouho jsem přemýšlela, do čeho se vejdou dvě violoncella, troje housle, tašky a pět lidí k tomu. K mému překvapení Š. (řidič) přijel s oktávkou kombíkem. Díkybohu za to, protože jinam bychom se asi nevešli. Cella se dala do kufru spolu s taškami, my, houslistky, jsme se nasáčkovaly dozadu. Ani jsme nepotřebovaly kšíry, protože i kdybychom se někde převrátili, nikomu by se nic nestalo, protože bychom se ani nehly :). Cesta začala slibně, ale potíže nastaly už po půl hodině cesty, kdy proběhla první kontrola od paní K., kde se nacházíme. Dozvěděli jsme se, že v Mělníku, přes který jsme jeli, vlastně vůbec být nemáme, a tak přišel na řadu autoatlas. Nicméně po dalších cca 90ti minutách jsme dojeli do jistého Maxova a tam nic. Nic a les. Takže jsme jeli dál, netušíce, kudy dál. Proběhlo pár dalších telefonátů a nakonec jsme byli donavigováni na správnou cestu a v 11 hodin SELČ jsme dorazili, naprosto vyčerpaní, na místo určení.
Přivítala nás poměrně velká chata, která, jak jsme se dozvěděli, byla celá jen pro nás (celkově asi 40 lidí). Ještě lepší zjištění bylo, že je tam signál wifi. Sice nebyl všude - nejlepší byl na opačném konci chodby, než jsem měla pokoj, takže jsem dost času strávila kempováním na schodech vedoucích do jídelny. Ale co, aspoň něco.
Denní režim vypadal následovně: 8-9 snídaně, 10-12.30 zkouška, 12.30-15 oběd + klid, 15-17.45 zkouška, 17.45-19.30 večeře + klid, 19.30-21 zkouška, 21-? volná zábava. Suma sumárum, denně to vycházelo +- na sedm až osm hodin hraní, zbytek byla volná zábava. Mohli jsme hrát pinčes, šipky (ale nefungoval terč), kulečník,... Prostě co jsme chtěli :). Okolní pozemky jsem poznala z dvou krátkých vycházek, přičemž při jedné jsme se stihli zkoulovat (jo, na prvního dubna jsme se koulovali - bez legrace:)).
Večery probíhaly téměř podle zažitých konvencí - během tří večerů se vypilo tolik litrů alkoholu, že by se za to nemusela stydět žádná menší hospůdka během jednoho večera - celkově minimálně 9 litrů červenýho vína, x-litrů tvrdšího alkoholu a pár litrů džusu. K tomu E. přitáhla šíšu a jelo se :).
Za ty tři dny se všichni nejen stihli ztřískat jak zákon káže, naspali průměrně 4 hodiny denně, ale zároveň se udělal velkej kus práce. Projely se všechny skladby, procvičily se nejtěžší a nejblbější pasáže a tak když jsme v neděli hráli všechno, jako by to už byl koncert, znělo to poměrně slušně. Tak snad nám to vydrží až do těch koncertů, bude jich dost.
Na závěr jedna vtipnost - odjet z hotelu a nevrátit klíč je velice jednoduché. Horší je pak zjistit, kde ten zatracenej klíč je. Tak snad ho někde najdou:)
neděle 27. března 2011
Dítě školou povinné
Tak je to tu. Pár dní zpátky přišel mail od naší studijní referentky a už jen předmět nasvědčoval tomu, že se jedná o něco závažného - předběžný výběr témat k bakalářské práci. Jak bylo zdůrazněno, je zatím předběžný - svoje ortely si podepíšeme až na konci pátého semestru (hell, to je za necelej půlrok!). Jsou tací, kteří maj poměrně slušnej potenciál se do toho třeťáku dostat a u obhajoby bakule uspět. Já mezi ně rozhodně nepatřim - díky svojí studijní morálce (limitně se blížící když ne k nule, tak rozhodně někam hodně blízko nuly) budu ráda, když nebudu muset opakovat druhák.
Což vlastně moc nechápu, byla jsem vedená k tomu, abych se učila a měla vždy všechno splněný. Tenhle trend jsem poslala do kopru už někdy v druhý třídě na základce - před přijímačkama na jazykovku, kam jsem přestupovala z druhý třídy, jsem údajně ležela naložená ve vaně a prej mě vůbec netankovalo, že druhej den píšu důležitý testy. Během zbytku základky se tenhle můj přístup moc nezměnil, vždy se mi povedlo nějak prolézt a kupodivu to bylo s celkem slušným prospěchem. Po absolvování povinný devítiletky (v mým případě 2+7 let) nadešel čas vybral si další příčku ve vzdělávacím systému. Vybrala jsem si gympl, z čehož už na základce vyplynula povinnost jít na vejšku. Bláhově jsem si tehdy myslela, že budu chtít dělat jazyky a proto jsem se dala zapsat do jazykový třídy. Od ostatních se moc nelišila, jen jsme měli větší dotace jazyků, což, jak jsem hned v prváku zjistila, nebylo nic pro mě. Jak na angličtině, tak na španělštině jsem toho moc nedělala a kantorky ze mě byly na prášky. Ostatně nebyly jediný - dost rychle jsem pochopila, co chci a co nechci dělat a tím jsem se řídila - učila jsem se jen pro mě zajímavé předměty (matika, fyzika, chemie), ale takovej zemák, děják a základy společenských věd (zkráceně ZSV - zkratka, která se mnohdy dala interpretovat i trochu jinak) šly úplně mimo mě. Do dneška nechápu, jak jsem těmi předměty mohla prolézt nejhůř s trojkou na výzu:). ZSV ale mělo jednu výhodu - s dotyčným vyučujícím jsme si výborně rozuměli co se sarkasmu a cynismu týká. Jinak jsme se rádi neměli:).
Po čtyřech letech relativně povinné docházky jsem dospěla (nevím jak se mi to povedlo) k maturitě. Z výuky angličtiny jsem si nakonec odnesla jen schopnost okecat, co se dalo a výsledek matury tomu odpovídal - čeština a angličtina za tři, chemie za jedna a matika za dva. Krása, ne? :)
Ještě před maturitou mě čekalo další velké rozhodnutí - kam na vejšku. Říkala jsem si, že půjdu kamkoliv, kde se učí chemie, jen ale ne na VŠCHT. Nicméně slovo dalo slovo a v září '09 (po 4 měsících prázdnin - ach, ty časy) jsem poprvé ofiko vstoupila na akademickou půdu Vysoké školy chemicko-technologické (paradox, že?), kde jsem se upsala ke studiu léčiv. Jak jsem o pár týdnů později zjistila, je to jeden z nějtěžších oborů na škole. První semestr jsem byla natolik vyplesklá z nového systému vzdělávání, že jsem se poctivě učila na každý test, poctivá příprava na zkoušky byla samozřejmostí. Z toho plyne, že první semestr, ukončený s plným počtem bludišťáků, se u mě dá považovat za nejúspěšnější:). Postupem času, jak jsem si zvykala, se moje morálka vrátila do starých kolejí. Do školy něco dělám, jen když už to fakt hoří, testy jsem se jaksi odnaučila hrotit (za ty zničený nervy mi to nestojí) a zkoušky se vždycky nějak daj (zkouška je přece od slovesa zkusit). Poslední dobou můj postoj ke studiu definuje KOPR, potažmo SAKO.
Jestli se chci ale dostat až k tý bakalářce, měla bych tenhle přístup změnit. A to fofrem. Ale asi to nechám až na pondělí, tenhle víkend jsem si ještě nechala pro sebe a strávila jsem ho spánkem, čtením knížek a sledováním filmů:)
Od zítřka začínám makat, fakt že jo. Ale do konce neděle je ještě času dost ;)
Což vlastně moc nechápu, byla jsem vedená k tomu, abych se učila a měla vždy všechno splněný. Tenhle trend jsem poslala do kopru už někdy v druhý třídě na základce - před přijímačkama na jazykovku, kam jsem přestupovala z druhý třídy, jsem údajně ležela naložená ve vaně a prej mě vůbec netankovalo, že druhej den píšu důležitý testy. Během zbytku základky se tenhle můj přístup moc nezměnil, vždy se mi povedlo nějak prolézt a kupodivu to bylo s celkem slušným prospěchem. Po absolvování povinný devítiletky (v mým případě 2+7 let) nadešel čas vybral si další příčku ve vzdělávacím systému. Vybrala jsem si gympl, z čehož už na základce vyplynula povinnost jít na vejšku. Bláhově jsem si tehdy myslela, že budu chtít dělat jazyky a proto jsem se dala zapsat do jazykový třídy. Od ostatních se moc nelišila, jen jsme měli větší dotace jazyků, což, jak jsem hned v prváku zjistila, nebylo nic pro mě. Jak na angličtině, tak na španělštině jsem toho moc nedělala a kantorky ze mě byly na prášky. Ostatně nebyly jediný - dost rychle jsem pochopila, co chci a co nechci dělat a tím jsem se řídila - učila jsem se jen pro mě zajímavé předměty (matika, fyzika, chemie), ale takovej zemák, děják a základy společenských věd (zkráceně ZSV - zkratka, která se mnohdy dala interpretovat i trochu jinak) šly úplně mimo mě. Do dneška nechápu, jak jsem těmi předměty mohla prolézt nejhůř s trojkou na výzu:). ZSV ale mělo jednu výhodu - s dotyčným vyučujícím jsme si výborně rozuměli co se sarkasmu a cynismu týká. Jinak jsme se rádi neměli:).
Po čtyřech letech relativně povinné docházky jsem dospěla (nevím jak se mi to povedlo) k maturitě. Z výuky angličtiny jsem si nakonec odnesla jen schopnost okecat, co se dalo a výsledek matury tomu odpovídal - čeština a angličtina za tři, chemie za jedna a matika za dva. Krása, ne? :)
Ještě před maturitou mě čekalo další velké rozhodnutí - kam na vejšku. Říkala jsem si, že půjdu kamkoliv, kde se učí chemie, jen ale ne na VŠCHT. Nicméně slovo dalo slovo a v září '09 (po 4 měsících prázdnin - ach, ty časy) jsem poprvé ofiko vstoupila na akademickou půdu Vysoké školy chemicko-technologické (paradox, že?), kde jsem se upsala ke studiu léčiv. Jak jsem o pár týdnů později zjistila, je to jeden z nějtěžších oborů na škole. První semestr jsem byla natolik vyplesklá z nového systému vzdělávání, že jsem se poctivě učila na každý test, poctivá příprava na zkoušky byla samozřejmostí. Z toho plyne, že první semestr, ukončený s plným počtem bludišťáků, se u mě dá považovat za nejúspěšnější:). Postupem času, jak jsem si zvykala, se moje morálka vrátila do starých kolejí. Do školy něco dělám, jen když už to fakt hoří, testy jsem se jaksi odnaučila hrotit (za ty zničený nervy mi to nestojí) a zkoušky se vždycky nějak daj (zkouška je přece od slovesa zkusit). Poslední dobou můj postoj ke studiu definuje KOPR, potažmo SAKO.
Jestli se chci ale dostat až k tý bakalářce, měla bych tenhle přístup změnit. A to fofrem. Ale asi to nechám až na pondělí, tenhle víkend jsem si ještě nechala pro sebe a strávila jsem ho spánkem, čtením knížek a sledováním filmů:)
Od zítřka začínám makat, fakt že jo. Ale do konce neděle je ještě času dost ;)
neděle 20. března 2011
Jednadvacet aneb mládí v hajzlu.
Doslova.
Zase jsem o rok starší. Když se ohlédnu zpátky a projedu si uplynulý rok, zůstávám stoicky klidná. I když jsem nasekala hromadu chyb, povedlo se mi pár pro mě dobrých věcí.. 12 měsíců je sakra dlouhá doba a dost času na to, aby se něco pos*alo, ale i na to, aby se ty věci daly dohromady.
Březen "dva deset". Oslavila jsem kulatiny, sice nijak zvlášně (i když počet kytek, který jsem dostala spíš připomínal funus než oslavu narozenin), ale aspoň v rodinném kruhu. Začal novej semestr. Teda už plynul, ale byl to teprv začátek. Už tehdy jsem ale věděla, že to bude stát za ***** (a taky, že stálo). Období od dubna do července nepřineslo žádné převratné události, až teda na zkoušku z organiky, kterou si dovoluju považovat za existenční, neb díky této zkoušce jsem se dostala do druhého ročníku. Třikrát hurá. Prázdniny byly spíš pracovní, takže když se pak najednou přiblížila škola, nějak jsem ani neměla pocit, že jsem nějaký prázdniny měla. Ale i tak to období bylo supr:) Až teda na poslední dva týdny v srpnu, během kterých mě strašila zubatá (= matika). Ač jsem se učila, od zkoušky jsem vylítla jak raketa.
Září "dva deset". Začátek třetího semestru. Už po prvním zhlédnutí rozvrhu se zkonstatovalo, že semestr bude stát za kulový. Opět. Zajímalo by mě, jestli může bejt semestr, o kterým by se až na závěr řeklo, že stál za prd? Snad jo. Nicméně. Září začlo výletem na Ameriku. Kdybych byla tušila, co se z toho výletu vyklube, nevím, jestli bych tam jela:) Nicméně dva měsíce po Americe následovala Itálie. Nikoliv však ta česká, nýbrž regulerní jižanský stát. Bylo to hezkej výlet, nebýt jistý osoby, kterou bych tam nejradši nechala bez možnosti vrátit se do Čech :). Těsně po Itálii nabraly události takovej sešup, že jsem je sotva stíhala sledovat - nový vztah (trvající do dneška a nutno podotknouti, že až na pár malých karambolů jsem víc než happy:)), konec semestru, zkouškový,... Trošku jsem to neustála nervama, ale to se stává.
Máme opět březen, další semestr v průběhu, nervy pracují, místo učení píšu na blog. Ale nevadí mi to. Zítra toho možná budu litovat, ale kdoví, co bude zítra. Žijem jen jednou, tak proč se stresovat. Navíc není problém si prodloužit studium, a dokud to platí stát, tak proč to nevyužít,žejo.
Papírově jsem dospělá i za velkou louží. Uvnitř ale nebudu dospělá nikdy. Aneb jsme tak staří, jak se cítíme. Mějte se všichni fajn a užívejte života:)
Zase jsem o rok starší. Když se ohlédnu zpátky a projedu si uplynulý rok, zůstávám stoicky klidná. I když jsem nasekala hromadu chyb, povedlo se mi pár pro mě dobrých věcí.. 12 měsíců je sakra dlouhá doba a dost času na to, aby se něco pos*alo, ale i na to, aby se ty věci daly dohromady.
Březen "dva deset". Oslavila jsem kulatiny, sice nijak zvlášně (i když počet kytek, který jsem dostala spíš připomínal funus než oslavu narozenin), ale aspoň v rodinném kruhu. Začal novej semestr. Teda už plynul, ale byl to teprv začátek. Už tehdy jsem ale věděla, že to bude stát za ***** (a taky, že stálo). Období od dubna do července nepřineslo žádné převratné události, až teda na zkoušku z organiky, kterou si dovoluju považovat za existenční, neb díky této zkoušce jsem se dostala do druhého ročníku. Třikrát hurá. Prázdniny byly spíš pracovní, takže když se pak najednou přiblížila škola, nějak jsem ani neměla pocit, že jsem nějaký prázdniny měla. Ale i tak to období bylo supr:) Až teda na poslední dva týdny v srpnu, během kterých mě strašila zubatá (= matika). Ač jsem se učila, od zkoušky jsem vylítla jak raketa.
Září "dva deset". Začátek třetího semestru. Už po prvním zhlédnutí rozvrhu se zkonstatovalo, že semestr bude stát za kulový. Opět. Zajímalo by mě, jestli může bejt semestr, o kterým by se až na závěr řeklo, že stál za prd? Snad jo. Nicméně. Září začlo výletem na Ameriku. Kdybych byla tušila, co se z toho výletu vyklube, nevím, jestli bych tam jela:) Nicméně dva měsíce po Americe následovala Itálie. Nikoliv však ta česká, nýbrž regulerní jižanský stát. Bylo to hezkej výlet, nebýt jistý osoby, kterou bych tam nejradši nechala bez možnosti vrátit se do Čech :). Těsně po Itálii nabraly události takovej sešup, že jsem je sotva stíhala sledovat - nový vztah (trvající do dneška a nutno podotknouti, že až na pár malých karambolů jsem víc než happy:)), konec semestru, zkouškový,... Trošku jsem to neustála nervama, ale to se stává.
Máme opět březen, další semestr v průběhu, nervy pracují, místo učení píšu na blog. Ale nevadí mi to. Zítra toho možná budu litovat, ale kdoví, co bude zítra. Žijem jen jednou, tak proč se stresovat. Navíc není problém si prodloužit studium, a dokud to platí stát, tak proč to nevyužít,žejo.
Papírově jsem dospělá i za velkou louží. Uvnitř ale nebudu dospělá nikdy. Aneb jsme tak staří, jak se cítíme. Mějte se všichni fajn a užívejte života:)
úterý 15. března 2011
"Kopni mě a já kopnu někoho jinýho.."
Aneb toliko k loajalitě na VŠCHT :).
Výjimečně je úterý a ne středa, kdy obvykle lezu po internetu a snažím se zabavit. Sedět na 3hod přednášce a netušit, o čem přednášející mluví, je celkem zajímavá činnost - člověk si aspoň udělá, co potřebuje, dopíše si, co potřebuje, atd.. Radši se nebudu rozepisovat o tom, co se na přednáškách dělá :).
Událostí za poslední tejden moc nebylo - škola pořád stojí, Země se pořád točí. Jediný, co by stálo za řeč, je minulá středa.
Skoro jsem nedoufala, že po tak dlouhý zimě někdy spolu s jarem přijde i teplo. Minulou středu se tak stalo - po dlooooouhé době bylo nebe bez mráčku, teplota se na sluníčku vyšplhala přes deset stupňů a tak nás s kamarádkou nenapadlo nic lepšího, než vytáhnout inlajny a jít se trochu provětrat. Jely jsme podél Vltavy od Bráníka směrem na Zbraslav. Ač bylo teplo, dost jsme profoukly, páč u řeky to přecejen fouká trochu víc. Po dvou hodinách jsme toho měly plný kecky a zabalily jsme to se slovy, že při nejbližší příležitosti dáme repete :).
Další věc, co bych ráda brzo zrealizovala, je frisbee. Osvědčil se park na Letný a nebo Křížek - ale to chce ještě teplejší počásko, klíďo i šíšu a hlavně volný odpoledne bez stresu. Nebo petanque, to je to samý :).
Dneska je zas hezky, dokonce je i teplejc než minulej tejden. Ale škola je přednější, takže inlajny maj teď smůlu. Škoda. Ale třeba to zas brzo vyjde:)
Suma sumárum, přeju pevný nervy ve škole/práci a sportu zdar! :)
Výjimečně je úterý a ne středa, kdy obvykle lezu po internetu a snažím se zabavit. Sedět na 3hod přednášce a netušit, o čem přednášející mluví, je celkem zajímavá činnost - člověk si aspoň udělá, co potřebuje, dopíše si, co potřebuje, atd.. Radši se nebudu rozepisovat o tom, co se na přednáškách dělá :).
Událostí za poslední tejden moc nebylo - škola pořád stojí, Země se pořád točí. Jediný, co by stálo za řeč, je minulá středa.
Skoro jsem nedoufala, že po tak dlouhý zimě někdy spolu s jarem přijde i teplo. Minulou středu se tak stalo - po dlooooouhé době bylo nebe bez mráčku, teplota se na sluníčku vyšplhala přes deset stupňů a tak nás s kamarádkou nenapadlo nic lepšího, než vytáhnout inlajny a jít se trochu provětrat. Jely jsme podél Vltavy od Bráníka směrem na Zbraslav. Ač bylo teplo, dost jsme profoukly, páč u řeky to přecejen fouká trochu víc. Po dvou hodinách jsme toho měly plný kecky a zabalily jsme to se slovy, že při nejbližší příležitosti dáme repete :).
Další věc, co bych ráda brzo zrealizovala, je frisbee. Osvědčil se park na Letný a nebo Křížek - ale to chce ještě teplejší počásko, klíďo i šíšu a hlavně volný odpoledne bez stresu. Nebo petanque, to je to samý :).
Dneska je zas hezky, dokonce je i teplejc než minulej tejden. Ale škola je přednější, takže inlajny maj teď smůlu. Škoda. Ale třeba to zas brzo vyjde:)
Suma sumárum, přeju pevný nervy ve škole/práci a sportu zdar! :)
středa 2. března 2011
Deadly Nightshade
Tak tu máme zase středu, přednášku z "Rostlinných léčiv a tradiční medicíny". Pracovně tomu říkám hodina bylinkářství. Po dvou týdnech se konečně mluví o něčem zajímavém, doposavády se tu řešily obecné záležitosti a dneska se pan L. dostal k rozebírání alkaloidů. Z toho plyne, že je to i první přednáška, na který jsem musela dávat pozor a psát si poznámky, protože jaksi nikde nemáme dané ty jeho prezentace. Jako nadpis článku jsem použila anglické jméno jedné malé rostlinky, o které dnes byla řeč.
Proč to ale píšu? Zamyslela jsem se nad sebou a svým předsevzetím chodit na přednášky a dávat pozor. Hm, nevydrželo mi to ani tejden:) Je fakt, že v prvním týdnu semestru jsem měla zařizování nad hlavu a na konci týdne jsem lidově řečeno "padala na hubu". Na víkend jsem se těšila, že se vyspím a další týden bude lepší. Omyl.
Začalo to už v pondělí, kdy jsem sice přišla na přednášku, ale nepamatuju si ani ň, neb jsem celou prospala. Inženýrství nebylo o moc lepší, tam jsem dodělávala úkol na španělštinu, na kterej jsem se upřímně vyprdla. Večer jsem šla s mojí drahou polovičkou do El Mágica na promítání - přijela jsem sice kolem půlnoci, ale do postele jsem se dostala až kolem jedný ráno. Tomu odpovídalo úternímu vstávání, kdy jsem natvrdo zatípla budíka a spala jsem dál. Do školy jsem se lážo plážo dokulila na desátou, kdy začínala přednáška z farmakochemie. Pan docent H. je případ sám pro sebe. Věřím, že to v tý kebuli má, ale jeho přednes je šílenej (zkuste 3 hodiny poslouchat někoho, kdo si šlape na jazyk). Zmíněnou přednášku jsem využila k dodělání všech potřebných záležitostí. Čtvrtek byl v pohodě, škola od jedný, večer zkouška s PFO. V pátek se mi opět povedlo zaspat.
Následoval víkend. No, jestli se tomu tak dá říkat. V sobotu jsme se s mým drahým vydali na ČVUŤáckej ples, a to aniž by aspoň jeden z nás na ČVUT chodil:). Ples se povedl, Žofín je krásnej, i když poměrně malej. Na tancování to moc nebylo, ale výjimečně mi to ani nevadilo - lepší celej večer někde prosedět, než dalších pár dní strávit v krutých bolestech způsobených ostrými podpatky, lokty a dalšími částmi těla. Neděle se nesla ve znamení orchestru, bohužel ani tenhle koncert se neobešel bez karambolů.
I po téhle neděli jsem si myslela, že následující týden bude lepší. A opět jsem se sekla - v pondělí jsem na přednášku pro sicher nešla vůbec, úterní analytiku jsem prospala a dneska ráno se mi opět povedlo zaspat. Jak já to dělám:)
Těším se na zítřek - vyspím se a večer bude zajímavej, i když v pátek mám zas školu. Čert to vem:)
Toliko k mému předsevzetí. Doufám, že jste na tom líp než já:)
Proč to ale píšu? Zamyslela jsem se nad sebou a svým předsevzetím chodit na přednášky a dávat pozor. Hm, nevydrželo mi to ani tejden:) Je fakt, že v prvním týdnu semestru jsem měla zařizování nad hlavu a na konci týdne jsem lidově řečeno "padala na hubu". Na víkend jsem se těšila, že se vyspím a další týden bude lepší. Omyl.
Začalo to už v pondělí, kdy jsem sice přišla na přednášku, ale nepamatuju si ani ň, neb jsem celou prospala. Inženýrství nebylo o moc lepší, tam jsem dodělávala úkol na španělštinu, na kterej jsem se upřímně vyprdla. Večer jsem šla s mojí drahou polovičkou do El Mágica na promítání - přijela jsem sice kolem půlnoci, ale do postele jsem se dostala až kolem jedný ráno. Tomu odpovídalo úternímu vstávání, kdy jsem natvrdo zatípla budíka a spala jsem dál. Do školy jsem se lážo plážo dokulila na desátou, kdy začínala přednáška z farmakochemie. Pan docent H. je případ sám pro sebe. Věřím, že to v tý kebuli má, ale jeho přednes je šílenej (zkuste 3 hodiny poslouchat někoho, kdo si šlape na jazyk). Zmíněnou přednášku jsem využila k dodělání všech potřebných záležitostí. Čtvrtek byl v pohodě, škola od jedný, večer zkouška s PFO. V pátek se mi opět povedlo zaspat.
Následoval víkend. No, jestli se tomu tak dá říkat. V sobotu jsme se s mým drahým vydali na ČVUŤáckej ples, a to aniž by aspoň jeden z nás na ČVUT chodil:). Ples se povedl, Žofín je krásnej, i když poměrně malej. Na tancování to moc nebylo, ale výjimečně mi to ani nevadilo - lepší celej večer někde prosedět, než dalších pár dní strávit v krutých bolestech způsobených ostrými podpatky, lokty a dalšími částmi těla. Neděle se nesla ve znamení orchestru, bohužel ani tenhle koncert se neobešel bez karambolů.
I po téhle neděli jsem si myslela, že následující týden bude lepší. A opět jsem se sekla - v pondělí jsem na přednášku pro sicher nešla vůbec, úterní analytiku jsem prospala a dneska ráno se mi opět povedlo zaspat. Jak já to dělám:)
Těším se na zítřek - vyspím se a večer bude zajímavej, i když v pátek mám zas školu. Čert to vem:)
Toliko k mému předsevzetí. Doufám, že jste na tom líp než já:)
pátek 25. února 2011
Vážná hudba trochu jinak
Přiznejte se, kdy jste naposled byli na koncertu vážné hudby? Nebo aspoň nějaké akci, kde vystupovalo "těleso" podobné symfonickýmu orchestru? Že té době odpovídá termín "long time ago"? Nedivím se. Vážná hudba je pro fajnšmekry, co se o to aspoň trochu zajímají. Málokdo si najde večer tak, aby řekl, že jde na koncert vážné hudby. Starší ročníky to možná udělají, ale co ty mladší?
Asi před týdnem se mi ozval spolužák z gymplu, jestli bych s ním nešla na koncert ČNSO do Obecního domu. Je to jeden z mála lidí v mém věku, kteří se o tuhle hudbu zajímají a jsem za to ráda. Měl volňásky od svého táty, tak jsme ani nic neplatili a já jsem konečně šla na koncert s tím, že nemusím hrát, ale můžu to jen poslouchat. Hrál se Mozart a pak dva novodobí autoři, jejichž jména si stěží pamatuju. Ale líbilo se mi to. Kamarádovi jsem zodpověděla všechny jeho otázky týkající se složení a rozložení orchestru a vysloužila jsem si za to pozvání na zmrzlinu ;).
Sama hraju na housle, už nějakej ten pátek. Asi do září loňského roku jsem hrála jen tak, že mě to bavilo, ale neměla jsem žádné ambice, kam bych to chtěla dotáhnout. Pak jsem na Facebooku objevila u kamarádky událost - koncert PFO - Pražského filmového orchestru. Na programu byly Star Wars, Sám doma, LOTR,... Takovou událost jsem si nemohla nechat ujít a během října jsem si sehnala lístky. Někdy bych se za svoji ukecanost nejradši zastřelila, ale tentokrát mi to pomohlo - s paní, u které jsem si kupovala lístky jsme se bavily a ze mě vypadlo, že hraju na housle a tak a ona mi řekla, že pokud chci, můžu se přijít podívat na zkoušku již zmíněného PFO, že bych s nimi mohla hrát, pokud se mi to bude líbit. Řekla jsem, že uvidím po koncertě (29.11.).
Koncert byl úžasnej. Hráli opravdu nádherně a tak jsem si řekla, proč to nezkusit? Neměla jsem co ztratit, mohla jsem jen získat.
Teďka to budou 3 měsíce, co hraju v PFO. Mám za sebou jeden veřejný koncert na HAMU, další mě čeká tuhle neděli (chci se vidět, v sobotu jdu plesat;)) a v dubnu se snad dočkám toho, že budu hrát ve velkém sále Rudolfina, což je takovej můj sen;). Už neříkám, že to nebo to CHCI hrát. Už můžu říct, že to nebo to HRAJU. Hrát filmový melodie je naprosto úžasnej pocit a velkej zážitek, kor když se hrají melodie notoricky známé (E.T., LOTR, Spiderman,...) a lidi to znaj. Pak ten potlesk, co následuje, obsahuje směs poděkování za připomenutí filmů, obdiv, uznání.. Všechno dohromady dá pocit, při kterém běhá mráz po zádech a který se nedá popsat slovy...
Sice hraju "jen" druhé housle, ale i ty jsou důležité. Jako v každém takovém tělese. Takže až vám někdo řekne, že jste "druhé housle", vzpomeňte si na orchestry a na fakt, že bez druhých houslí by to nešlo.;)
Na závěr pár ukázek:
A na úplný závěr ještě tohle: PragueFilmOrchestra.com
Asi před týdnem se mi ozval spolužák z gymplu, jestli bych s ním nešla na koncert ČNSO do Obecního domu. Je to jeden z mála lidí v mém věku, kteří se o tuhle hudbu zajímají a jsem za to ráda. Měl volňásky od svého táty, tak jsme ani nic neplatili a já jsem konečně šla na koncert s tím, že nemusím hrát, ale můžu to jen poslouchat. Hrál se Mozart a pak dva novodobí autoři, jejichž jména si stěží pamatuju. Ale líbilo se mi to. Kamarádovi jsem zodpověděla všechny jeho otázky týkající se složení a rozložení orchestru a vysloužila jsem si za to pozvání na zmrzlinu ;).
Sama hraju na housle, už nějakej ten pátek. Asi do září loňského roku jsem hrála jen tak, že mě to bavilo, ale neměla jsem žádné ambice, kam bych to chtěla dotáhnout. Pak jsem na Facebooku objevila u kamarádky událost - koncert PFO - Pražského filmového orchestru. Na programu byly Star Wars, Sám doma, LOTR,... Takovou událost jsem si nemohla nechat ujít a během října jsem si sehnala lístky. Někdy bych se za svoji ukecanost nejradši zastřelila, ale tentokrát mi to pomohlo - s paní, u které jsem si kupovala lístky jsme se bavily a ze mě vypadlo, že hraju na housle a tak a ona mi řekla, že pokud chci, můžu se přijít podívat na zkoušku již zmíněného PFO, že bych s nimi mohla hrát, pokud se mi to bude líbit. Řekla jsem, že uvidím po koncertě (29.11.).
Koncert byl úžasnej. Hráli opravdu nádherně a tak jsem si řekla, proč to nezkusit? Neměla jsem co ztratit, mohla jsem jen získat.
Teďka to budou 3 měsíce, co hraju v PFO. Mám za sebou jeden veřejný koncert na HAMU, další mě čeká tuhle neděli (chci se vidět, v sobotu jdu plesat;)) a v dubnu se snad dočkám toho, že budu hrát ve velkém sále Rudolfina, což je takovej můj sen;). Už neříkám, že to nebo to CHCI hrát. Už můžu říct, že to nebo to HRAJU. Hrát filmový melodie je naprosto úžasnej pocit a velkej zážitek, kor když se hrají melodie notoricky známé (E.T., LOTR, Spiderman,...) a lidi to znaj. Pak ten potlesk, co následuje, obsahuje směs poděkování za připomenutí filmů, obdiv, uznání.. Všechno dohromady dá pocit, při kterém běhá mráz po zádech a který se nedá popsat slovy...
Sice hraju "jen" druhé housle, ale i ty jsou důležité. Jako v každém takovém tělese. Takže až vám někdo řekne, že jste "druhé housle", vzpomeňte si na orchestry a na fakt, že bez druhých houslí by to nešlo.;)
Na závěr pár ukázek:
A na úplný závěr ještě tohle: PragueFilmOrchestra.com
středa 23. února 2011
Moje maličkost pt. I
Jsem sobecká?
Nedávno mi bylo velice taktně naznačeno, že se nezajímám o cizí problémy, respektive, že je neposlouchám a mluvím jen o sobě. Můžu já snad za to, že něčí problémy jsou tak moc podobný těm mým, že jako řešení nabízím to, co bych ve stejný/podobný situaci dělala já. Holt někoho to štve. Pak si vyslechnu to, co jsem psala výše. Přitom já to fakt nemyslim zle, snažím se pomoct, ale někdy to nevyjde.
Přitom já si sama o sobě nemyslím, že bych byla zrovna prototyp sobecký mrchy, co myslí jen na sebe. Naopak. Dělám ústupky, snažím se s lidma vycházet. Pro lidi, co mi za to stojej, jsem schopná udělat první poslední, i když mně samotný to nepomůže, spíš i třeba ublíží. Problémy se snažím řešit, ne je obcházet a nevšímat si jich. Snažím se řešit i cizí problémy, ale musím na to mít náladu. Nejsem schopná vstřebat množství informací, když mám sama věcí nad hlavu.
Kdo mě zná, sám si udělá obrázek, co jsem zač. Jsem taková, jaká jsem. A komu se to nelíbí, ať mi klobouk políbí.
Mějte se fajne
Nedávno mi bylo velice taktně naznačeno, že se nezajímám o cizí problémy, respektive, že je neposlouchám a mluvím jen o sobě. Můžu já snad za to, že něčí problémy jsou tak moc podobný těm mým, že jako řešení nabízím to, co bych ve stejný/podobný situaci dělala já. Holt někoho to štve. Pak si vyslechnu to, co jsem psala výše. Přitom já to fakt nemyslim zle, snažím se pomoct, ale někdy to nevyjde.
Přitom já si sama o sobě nemyslím, že bych byla zrovna prototyp sobecký mrchy, co myslí jen na sebe. Naopak. Dělám ústupky, snažím se s lidma vycházet. Pro lidi, co mi za to stojej, jsem schopná udělat první poslední, i když mně samotný to nepomůže, spíš i třeba ublíží. Problémy se snažím řešit, ne je obcházet a nevšímat si jich. Snažím se řešit i cizí problémy, ale musím na to mít náladu. Nejsem schopná vstřebat množství informací, když mám sama věcí nad hlavu.
Kdo mě zná, sám si udělá obrázek, co jsem zač. Jsem taková, jaká jsem. A komu se to nelíbí, ať mi klobouk políbí.
Mějte se fajne
sobota 19. února 2011
Please, don't cry..
Sobotní večer. Mám za sebou poměrně pernej tejden, kdy jsem se skoro nezastavila - škola, zkoušky s orchestrem, další zařizování... Snažím se hledat věci, který mi pomůžou tohle všechno přežít. Jedna z nich měla být i kamarádova oslava, která vlastně nebyla ani tak jeho, jako pro něj.
Byl to původně jeden z mých šílených nápadů - udělat kamarádovi oslavu narozenin. Má drahá polovička se toho chytla a začlo se s obepisováním známých, dojednáváním místa, rezervace,... Vše probíhalo hladce, až mě to samotnou děsilo. Nicméně akce začala, po delší akademické čtvrthodince se dostavili i tradiční opozdilci a mohli jsme to spustit. Oslavenec zprvu netušil, kolikátá bije, ale nakonec měl obrovskou radost. I já jsem měla radost jak malá holka, že to celé vyšlo. Sice jsem byla ten den už unavená, rozlámaná, ale i tak jsem se snažila působit použitelně.
Někdy je lepší věci nevědět. Nebo vědět, ale dozvědět se je nějak inteligentně. Co znamená inteligentně? Přímo. Bez oklik. Proč to zmiňuju? Protože se stalo, že vím, co bych radši vědět nechtěla. A nebo i jo, ale ráda bych se to byla dozvěděla trochu jinak, než skrz internet, konkrétně blog. Nejvíc mě na tom mrzí, že je to od člověka, na kterým mi hodně záleží. Beru to trochu jako podraz. A nic na tom nezmění, že se mi dotyčný omluvil. Prostě to tak cítím a to se nezmění.
Měla jsem dobrej den, jela jsem ze zkoušky, ale byla jsem spokojená. A pak tohle. Je mi nanic. Nechci se smát, nechci s nikým mluvit. Chci být sama. Naštěstí všichni doma už spí, takže to není problém. Chci jen existovat sama pro sebe, ne pro někoho dalšího, neohlížet se na další lidi. Nejsem zrovna expert na dlouhodobý vztahy. Do budoucna k sobě nikoho nechci, neumím si představit zestárnout vedle jednoho člověka a zároveň sledovat, jak děti rostou, svět se mění a já bych zůstala zaseklá na jednom místě.
Mám depku, což poslední dobou není nic nezvyklýho. Proto jsem radši zticha, nechci říct cokoliv, čeho bych pak litovala. Mám vyplý icq a vše možné další, poslouchám pomalý písničky a čekám, až budu aspoň schopná se zvednout ze židle. Jediný, co bych teď potřebovala by bylo, aby mě někdo objal a nic neříkal. To by mi pomohlo. Ale to se nestane, bohužel. Musím si nějak pomoct sama..
Jdu zkusit usnout, snad to půjde.
P.S. Omluvte tento výlev, nejspíš nejsem po psychický stránce zcela v pořádku.
Byl to původně jeden z mých šílených nápadů - udělat kamarádovi oslavu narozenin. Má drahá polovička se toho chytla a začlo se s obepisováním známých, dojednáváním místa, rezervace,... Vše probíhalo hladce, až mě to samotnou děsilo. Nicméně akce začala, po delší akademické čtvrthodince se dostavili i tradiční opozdilci a mohli jsme to spustit. Oslavenec zprvu netušil, kolikátá bije, ale nakonec měl obrovskou radost. I já jsem měla radost jak malá holka, že to celé vyšlo. Sice jsem byla ten den už unavená, rozlámaná, ale i tak jsem se snažila působit použitelně.
Někdy je lepší věci nevědět. Nebo vědět, ale dozvědět se je nějak inteligentně. Co znamená inteligentně? Přímo. Bez oklik. Proč to zmiňuju? Protože se stalo, že vím, co bych radši vědět nechtěla. A nebo i jo, ale ráda bych se to byla dozvěděla trochu jinak, než skrz internet, konkrétně blog. Nejvíc mě na tom mrzí, že je to od člověka, na kterým mi hodně záleží. Beru to trochu jako podraz. A nic na tom nezmění, že se mi dotyčný omluvil. Prostě to tak cítím a to se nezmění.
Měla jsem dobrej den, jela jsem ze zkoušky, ale byla jsem spokojená. A pak tohle. Je mi nanic. Nechci se smát, nechci s nikým mluvit. Chci být sama. Naštěstí všichni doma už spí, takže to není problém. Chci jen existovat sama pro sebe, ne pro někoho dalšího, neohlížet se na další lidi. Nejsem zrovna expert na dlouhodobý vztahy. Do budoucna k sobě nikoho nechci, neumím si představit zestárnout vedle jednoho člověka a zároveň sledovat, jak děti rostou, svět se mění a já bych zůstala zaseklá na jednom místě.
Mám depku, což poslední dobou není nic nezvyklýho. Proto jsem radši zticha, nechci říct cokoliv, čeho bych pak litovala. Mám vyplý icq a vše možné další, poslouchám pomalý písničky a čekám, až budu aspoň schopná se zvednout ze židle. Jediný, co bych teď potřebovala by bylo, aby mě někdo objal a nic neříkal. To by mi pomohlo. Ale to se nestane, bohužel. Musím si nějak pomoct sama..
Jdu zkusit usnout, snad to půjde.
P.S. Omluvte tento výlev, nejspíš nejsem po psychický stránce zcela v pořádku.
středa 16. února 2011
To metro není nafukovací!
Znáte to. Všední den, půl osmý ráno. Jedete metrem. Počet ujetých stanic je přímo úměrný počtu lidí, kteří přistupují. Zvláště v těchto případech je poměr vystupujících/nastupujících přibližně 1:9. A ti (na peróně čekající) lidé, ač vidí, že ve vagonu je místo maximálně pro jednoho, a to ještě relativně útlého člověka, narve se jich tam minimálne pět. Tím pádem se ze vzduchu vytrácí i poslední zbytek životadárného kyslíku, je horko, točí se vám hlava.. Jediné uklidnění přichází s faktem, že nemůžete upadnout - nemáte kam.
Nejlepší je, když tahle situace nastane na dvou ze tří linek metra, pak teda přestup = stezka odvahy, kdy se řídíte heslem "Kdo uteče, vyhraje" a jste rádi, když můžete opustit prostory metra a dostanete se na čistý pražský smog, jinak řečeno vzduch.
Nedávno se stalo, že nejelo Cčko. Asi nejvytíženější linka, jen co jsem si tak nějak všimla. Bylo to v zimě a na Vyšehradě natekla do elektriky voda. Hlavně, že maj metra protizáplavový bariéry. Vyšehrad je nejspíš nemá, co by tam taky dělala velká voda, žejo. To by musela přijít biblická potopa a na obzoru by se objevil Noe se svojí kocábkou. Ale to je na jinou debatu. Jádrem pudla je situace, která nastala po této malé havárce s elektřinou. Stovky lidí čekajících na relativně klidnou jízdu metrem najednou zjistily, že tudy cesta nepovede a vydaly se využít povrchovou dopravu. Takže kromě metra jsme měli nakonec i nafukovací tramvaje a autobusy. Nedokážu si představit, že by najednou vynechaly všechny tři linky metra, to by Praha neunesla a 10 biblických pohrom by byl slabý odvar toho, co by se v Praze dělo. Tak snad se to nestane a doprava bude nadále plynulá.
Jo a těm, kteří se rozhodnout skoncovat se životem skokem pod metro doporučuju, aby to spáchali nejlépe při posledním nočním metru a né v 8 ráno, kdy tím naštvete nejen řidiče metra, ale hlavně stovky lidí, kteří se potřebujou dostat do práce.
Tolik k myšlence o metru. Přeju vám hezkej den a příjemné cestování.
Nejlepší je, když tahle situace nastane na dvou ze tří linek metra, pak teda přestup = stezka odvahy, kdy se řídíte heslem "Kdo uteče, vyhraje" a jste rádi, když můžete opustit prostory metra a dostanete se na čistý pražský smog, jinak řečeno vzduch.
Nedávno se stalo, že nejelo Cčko. Asi nejvytíženější linka, jen co jsem si tak nějak všimla. Bylo to v zimě a na Vyšehradě natekla do elektriky voda. Hlavně, že maj metra protizáplavový bariéry. Vyšehrad je nejspíš nemá, co by tam taky dělala velká voda, žejo. To by musela přijít biblická potopa a na obzoru by se objevil Noe se svojí kocábkou. Ale to je na jinou debatu. Jádrem pudla je situace, která nastala po této malé havárce s elektřinou. Stovky lidí čekajících na relativně klidnou jízdu metrem najednou zjistily, že tudy cesta nepovede a vydaly se využít povrchovou dopravu. Takže kromě metra jsme měli nakonec i nafukovací tramvaje a autobusy. Nedokážu si představit, že by najednou vynechaly všechny tři linky metra, to by Praha neunesla a 10 biblických pohrom by byl slabý odvar toho, co by se v Praze dělo. Tak snad se to nestane a doprava bude nadále plynulá.
Jo a těm, kteří se rozhodnout skoncovat se životem skokem pod metro doporučuju, aby to spáchali nejlépe při posledním nočním metru a né v 8 ráno, kdy tím naštvete nejen řidiče metra, ale hlavně stovky lidí, kteří se potřebujou dostat do práce.
Tolik k myšlence o metru. Přeju vám hezkej den a příjemné cestování.
čtvrtek 3. února 2011
Když je zima, mráz..
Už zas chumelí.
Když jsem před chvílí opustila svoje doupě (pokoj), že si dojdu do kuchyně pro něco k jídlu, nestačila jsem se divit. Za okny padá sníh. Už zase. Situaci venku bych přirovnala k "Beskydskému deníčku" - ... už zase napadl vagon těch bílých sr...vloček.
Sníh je super. Ale ne v Praze. Jakmile začne v listopadu sněžit, kolabuje doprava. Silničáři nejsou připraveni. Jako každý rok. Je až zarážející, že tak důležití lidé nesledují předpověď počasí - o sněhu se ví většinou pár dní dopředu. Pak to dopadá tak, že na silnici je pár čísel sněhu, tvoří se kolony, povrchová městská doprava nejezdí a všichni spoléhají na metro, které je v tu chvíli přeplněné k prasknutí.
Naprosto výstižná písnička, Nohavica je borec.
Já mám zimu ráda - lyže, brusle, koulovačky. Díky tomu poslednímu si o mně dost lidí myslí, že se chovám jak malý dítě. No a? Jasně, občanka tvrdí, že mi bude jednadvacet, ale já se na to necítím. Proč taky? Užívám si, dokud můžu. Říkala jsem si, že letos udělám aspoň jednoho andělíčka do sněhu. Zatím jsem ho neudělala a mrzí mě to. Je to totiž jedna z věcí, kterou mám spojenou se zimou. A nejvíc mi vadí, že jsem k tomu měla příležitost - na horách jsem byla dvakrát, pokaždý jsem se setkala s hromadou sněhu přímo volající po tom, aby do nich někdo toho andělíčka udělal. Ale já nic, radši jsem šla řádit na svah (kde jsem nakonec místo andílků předváděla spíš tygry).
Jestli se ještě letos dostanu na hory, toho andílka udělám. Fakt, že jo:)
Když jsem před chvílí opustila svoje doupě (pokoj), že si dojdu do kuchyně pro něco k jídlu, nestačila jsem se divit. Za okny padá sníh. Už zase. Situaci venku bych přirovnala k "Beskydskému deníčku" - ... už zase napadl vagon těch bílých sr...vloček.
Sníh je super. Ale ne v Praze. Jakmile začne v listopadu sněžit, kolabuje doprava. Silničáři nejsou připraveni. Jako každý rok. Je až zarážející, že tak důležití lidé nesledují předpověď počasí - o sněhu se ví většinou pár dní dopředu. Pak to dopadá tak, že na silnici je pár čísel sněhu, tvoří se kolony, povrchová městská doprava nejezdí a všichni spoléhají na metro, které je v tu chvíli přeplněné k prasknutí.
Naprosto výstižná písnička, Nohavica je borec.
Já mám zimu ráda - lyže, brusle, koulovačky. Díky tomu poslednímu si o mně dost lidí myslí, že se chovám jak malý dítě. No a? Jasně, občanka tvrdí, že mi bude jednadvacet, ale já se na to necítím. Proč taky? Užívám si, dokud můžu. Říkala jsem si, že letos udělám aspoň jednoho andělíčka do sněhu. Zatím jsem ho neudělala a mrzí mě to. Je to totiž jedna z věcí, kterou mám spojenou se zimou. A nejvíc mi vadí, že jsem k tomu měla příležitost - na horách jsem byla dvakrát, pokaždý jsem se setkala s hromadou sněhu přímo volající po tom, aby do nich někdo toho andělíčka udělal. Ale já nic, radši jsem šla řádit na svah (kde jsem nakonec místo andílků předváděla spíš tygry).
Jestli se ještě letos dostanu na hory, toho andílka udělám. Fakt, že jo:)
neděle 30. ledna 2011
Cestovní horečka
Tak je to tady. Naše společná dovolená. Ani nebyla řádně plánovaná, vznikla jako plán B za nevydařený (spíš zrušený) týdenní pobyt na horách. Cenově nás to vyjde na stejno, možná trochu víc, ale zase jedem dál. A sami. A to se mi na tom líbí:)
A kam že se jede? Z několika záložních nápadů jsme se s mojí drahou polovičkou rozhodli pro německý aquapark Tropical Islands. Vypadá to fakt luxusně, ani ty ceny mi nepřijdou moc natažený. Z webovek jsme zjistili téměř vše potřebné, na pár detailů jsem se zeptala mamky kolegyně z práce, která tam už byla. Jediné, co se na webu nedalo zjistit, byly ceny jízdenek Praha - Berlín. To že si musíme zjistit osobně. Fajn, nou problem. Ve chvíli, kdy jsem stála u přepážky a lehce podrážděná paní/slečna nám oznámila, že zpáteční lístek pro dva lidi nás vyjde na 4k, to se mnou málem švihlo. No ale co, tak jsme je vzali. Příště do Berlína letecky, určitě to vyjde levnějc. A bude to rychlejší.
Koupí lístků byla hotová 1/3 všeho důležitého - druhou třetinu tvořilo vyměnit si eura a poslední byl nákup společného jídla, co si povezeme s sebou. Tyhle dvě třetiny proběhly bez nejmenšího zádrhelu. Zabaleno jsem taky měla během chvíle, moc věcí nepotřebuju - plavky, kraťasy (jo, na konci ledna si balím kraťasy a žabky:)), dvě trika, dva ručníky, věci na spaní a spacák. A hromadu jídla, která teda není jen pro mě:)) A knížku. A polštářek. A já nevím co ještě.. Kromě těch klasických věcí si jako vždy beru spoustu blbostí, ať už na cestu, nebo na zabavení se na místě. Stejně z toho nic nevytáhnu, ale proč to s sebou nemít, žejo.
Když je všechno zařízený, tak proč kruci nemůžu spát?! Proč jsem nervozní jak sáňky v létě? Jsem snad nervní z toho, že budu tři dny mimo republiku s člověkem, kterej pro mě hned po mojí rodině znamená nejvíc? Nebo se na toho člověka jen těším natolik, že nemůžu usnout? Nebo se bojím, že se něco podělá? Jo, to by mohlo, jinak by ta cesta přece nestála za to...
Jdu zkusit usnout, čeká mě cca 6 hodin ve vlaku. Uf. Bude to dlooooouhej den.
Tschüss:)
A kam že se jede? Z několika záložních nápadů jsme se s mojí drahou polovičkou rozhodli pro německý aquapark Tropical Islands. Vypadá to fakt luxusně, ani ty ceny mi nepřijdou moc natažený. Z webovek jsme zjistili téměř vše potřebné, na pár detailů jsem se zeptala mamky kolegyně z práce, která tam už byla. Jediné, co se na webu nedalo zjistit, byly ceny jízdenek Praha - Berlín. To že si musíme zjistit osobně. Fajn, nou problem. Ve chvíli, kdy jsem stála u přepážky a lehce podrážděná paní/slečna nám oznámila, že zpáteční lístek pro dva lidi nás vyjde na 4k, to se mnou málem švihlo. No ale co, tak jsme je vzali. Příště do Berlína letecky, určitě to vyjde levnějc. A bude to rychlejší.
Koupí lístků byla hotová 1/3 všeho důležitého - druhou třetinu tvořilo vyměnit si eura a poslední byl nákup společného jídla, co si povezeme s sebou. Tyhle dvě třetiny proběhly bez nejmenšího zádrhelu. Zabaleno jsem taky měla během chvíle, moc věcí nepotřebuju - plavky, kraťasy (jo, na konci ledna si balím kraťasy a žabky:)), dvě trika, dva ručníky, věci na spaní a spacák. A hromadu jídla, která teda není jen pro mě:)) A knížku. A polštářek. A já nevím co ještě.. Kromě těch klasických věcí si jako vždy beru spoustu blbostí, ať už na cestu, nebo na zabavení se na místě. Stejně z toho nic nevytáhnu, ale proč to s sebou nemít, žejo.
Když je všechno zařízený, tak proč kruci nemůžu spát?! Proč jsem nervozní jak sáňky v létě? Jsem snad nervní z toho, že budu tři dny mimo republiku s člověkem, kterej pro mě hned po mojí rodině znamená nejvíc? Nebo se na toho člověka jen těším natolik, že nemůžu usnout? Nebo se bojím, že se něco podělá? Jo, to by mohlo, jinak by ta cesta přece nestála za to...
Jdu zkusit usnout, čeká mě cca 6 hodin ve vlaku. Uf. Bude to dlooooouhej den.
Tschüss:)
pátek 28. ledna 2011
Zabít či nezabít?!
Znáte ten pocit, kdy si připadáte jak papiňák před výbuchem? Tak přesně tak se teď cítím i já. A kvůli čemu? Kvůli pitomosti, jako obvykle. Rozčiluju se nad něčím, co nemá smysl, co nikdy nezměním. I když mám pořád jakousi víru, že se vše v dobré obrátí, pořádně tomu nevěřím. Někteří lidé se prostě nezmění.
Nerozčiluju se kvůli maličkostem. Jenže těch maličkostí už je takový kvantum, že z toho vzniká jedna gigantická záležitost, kterou nemůžu přehlížet. Vztekám se, protože moje snažení o nápravu končí jako obvykle v pangejtu, a to jen díky ignoraci. Totální ignoraci. Jako starší sestra bych měla aspoň trochu budit respekt, nebo když už nic, tak by mladší sourozenec měl dát na moji radu. Ale né, to se u nás nikdy nestane. Je to tu jak začarovanej, no, trojúhelník, znáte to - jeden ví, že druhý dělá to, třetí to o tom druhém ví taky, ale druhý netuší, že první a třetí jsou taky ve spojení, kde se informace přenáší skoro rychlostí světla. Tam-tamy hadr.
Už z toho nemůžu, jsem unavená. Vyčerpaná, vycucaná jak houba. Zvažuji možnosti alternativního trestu, vražda se mi zdá poněkud morbidní i pro tento případ. Odpojit kabel od routeru bez možnosti použití modemu? Sounds good:) Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet následující den..
Jdu spát, jsem grogy. Hasta luego!
Nerozčiluju se kvůli maličkostem. Jenže těch maličkostí už je takový kvantum, že z toho vzniká jedna gigantická záležitost, kterou nemůžu přehlížet. Vztekám se, protože moje snažení o nápravu končí jako obvykle v pangejtu, a to jen díky ignoraci. Totální ignoraci. Jako starší sestra bych měla aspoň trochu budit respekt, nebo když už nic, tak by mladší sourozenec měl dát na moji radu. Ale né, to se u nás nikdy nestane. Je to tu jak začarovanej, no, trojúhelník, znáte to - jeden ví, že druhý dělá to, třetí to o tom druhém ví taky, ale druhý netuší, že první a třetí jsou taky ve spojení, kde se informace přenáší skoro rychlostí světla. Tam-tamy hadr.
Už z toho nemůžu, jsem unavená. Vyčerpaná, vycucaná jak houba. Zvažuji možnosti alternativního trestu, vražda se mi zdá poněkud morbidní i pro tento případ. Odpojit kabel od routeru bez možnosti použití modemu? Sounds good:) Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet následující den..
Jdu spát, jsem grogy. Hasta luego!
středa 26. ledna 2011
Mafiáni, farmáři a podobná havěť
Dvě asi nejrozšířenější hry na celém Facebooku, obě z dílny Zynga. O čem je řeč? Mafia Wars a člen xVille rodiny - FarmVille. Jasně, na celém Facebooku parazitují i další hry, například CaféWorld, různá akvárka a já nevím, co ještě. Nechci tu rozebírat všechny hry, jen mě napadlo se zamyslet nad výše uvedenými.
Co ty hry spojuje? Obě vypadají naprosto nevinně, ale opak je pravdou. Jak jednou zasadíte políčko, těžko se přestává. U "farmy" to platí 100%. Člověk zaseje třeba jahody a za pár minut až hodin se musí přihlásit znovu, protože milé jahůdky mezitím dozrály a je třeba je sklidit. Když tak neuděláte, jahůdky vám půjdou do kopru a vy nejen, že za sklizeň nedostanete ani korunu (za co taky, žejo, když to všechno shnilo), ale ještě vycálujete 15 penízků za to, že si políčko znovu zoráte a další penízky za vysazení nové várky jahůdek. A kruh se uzavírá - zase musíte přijít za nějaký čas a sklidit.. Vydělávat začnete až ve chvíli, kdy budete mít dostatek XP (experience points) a budete si dávat majzla, abyste stíhali sklízet. Jinak na tom tvrdě proděláte.
Mafia Wars není až tak závislácká hra. Na začátku si vyberete jméno, takže už dopředu si to chce rozmyslet, jestli budete neškodný mafián s přezdívkou "Chlupatá bačkůrka" nebo drsňák typu Al Capone. Začínáte v New Yorku. Cíl hry? "Udělat" co nejvíce jobů. Ze začátku to jde fakt snadno a člověk si ani nevytvoří závislost, jako tomu může být u farmy. S rostoucími levely se otvárají nové destinace a nové možnosti, kde se vybít. Postupně se otevře cesta do Moskvy, Kuby, Bangkoku, Las Vegas a nakonec i Itálie. Ještě vývojáři ze společnosti Zynga měli takový výborný nápad, že vytvoří aplikaci MW pro mobily. Jak jsem pozdějc zjistila, né všude to funguje. Například na mém Corby o rozlišení 240x320 pixelů to prostě nerozchodím. Smůla, nashle.
Přiznám se, že i já jsem se stala, stejně jako spousta mých známých, obětí Facebooku a jeho her. Navzájem si pomáháme, posíláme dárečky (od krmení pro zvířátka přes zvířátka, stromečky, různé drobnosti až po Kalašnikovy a podobné), vyměňujeme si "žhavé novinky" ze světa facebookových her.. No není to ujetý?
Co ty hry spojuje? Obě vypadají naprosto nevinně, ale opak je pravdou. Jak jednou zasadíte políčko, těžko se přestává. U "farmy" to platí 100%. Člověk zaseje třeba jahody a za pár minut až hodin se musí přihlásit znovu, protože milé jahůdky mezitím dozrály a je třeba je sklidit. Když tak neuděláte, jahůdky vám půjdou do kopru a vy nejen, že za sklizeň nedostanete ani korunu (za co taky, žejo, když to všechno shnilo), ale ještě vycálujete 15 penízků za to, že si políčko znovu zoráte a další penízky za vysazení nové várky jahůdek. A kruh se uzavírá - zase musíte přijít za nějaký čas a sklidit.. Vydělávat začnete až ve chvíli, kdy budete mít dostatek XP (experience points) a budete si dávat majzla, abyste stíhali sklízet. Jinak na tom tvrdě proděláte.
Mafia Wars není až tak závislácká hra. Na začátku si vyberete jméno, takže už dopředu si to chce rozmyslet, jestli budete neškodný mafián s přezdívkou "Chlupatá bačkůrka" nebo drsňák typu Al Capone. Začínáte v New Yorku. Cíl hry? "Udělat" co nejvíce jobů. Ze začátku to jde fakt snadno a člověk si ani nevytvoří závislost, jako tomu může být u farmy. S rostoucími levely se otvárají nové destinace a nové možnosti, kde se vybít. Postupně se otevře cesta do Moskvy, Kuby, Bangkoku, Las Vegas a nakonec i Itálie. Ještě vývojáři ze společnosti Zynga měli takový výborný nápad, že vytvoří aplikaci MW pro mobily. Jak jsem pozdějc zjistila, né všude to funguje. Například na mém Corby o rozlišení 240x320 pixelů to prostě nerozchodím. Smůla, nashle.
Přiznám se, že i já jsem se stala, stejně jako spousta mých známých, obětí Facebooku a jeho her. Navzájem si pomáháme, posíláme dárečky (od krmení pro zvířátka přes zvířátka, stromečky, různé drobnosti až po Kalašnikovy a podobné), vyměňujeme si "žhavé novinky" ze světa facebookových her.. No není to ujetý?
sobota 22. ledna 2011
Přátelství versus láska
Určitě nejsem první ani poslední člověk, který řeší tenhle problém. Vám se taky určitě někdy stalo, že jste museli volit mezi těmito dvěma city. Zachovat si lásku, ale neztratit přátele. Někdy to jde fakt ztuha a vyžaduje to hodně kompromisů. Mezi těmito city je sakra tenká hranice, která se dá snadno překročit. Bohužel to jde jen jedním směrem, z přátelství se láska vyvinout může, opačně to moc dobře nejde. Mám za sebou pár vztahů, bohužel (bohudík?) většina z nich skončila bez jakéhokoliv náznaku přátelství. Neříkám, že mi to vadí, kdybych o to přátelství opravdu stála, asi bych se snažila ho "vytvořit".
Kolem sebe mám hodně lidí, o kterých říkám, že jsou to mí přátelé. Je ale mezi nimi několik lidí, které považuji za své přátele - jsou to lidi, ke kterým mám nějaký vztah, pro které bych udělala skoro všechno, co je v mých silách a kterým pomůžu kdykoliv budou potřebovat. Takových lidí moc není. Je mezi nimi pár holek, ale taky několik jedinců z druhé strany barikády, tj kluků. Během let jsem zjistila, že si s holkama nemám moc co říct - nebaví mě řešit módní trendy, barvy laků na nehty, nová kadeřnictví, diskotéky.. S klukama je to jednodušší - s těmi se dokážu bavit vždy a téměř o všem - společnými zájmy počínaje a vztahy konče. Je něco jinýho zeptat se na radu ohledně vztahu kamarádky a kamaráda - každý to vidí trochu jinak a oba dohromady mi dají určitý komplexní pohled na věc.
Těch pár lidí, které jsem zmiňovala výše, mám ráda. Hodně ráda. Kdyby se jim něco stalo, mrzelo by mě to. Jsou pro mě vším, podrželi mě, když jsem to nejvíc potřebovala. U některých se stalo, že mezi námi není ani čisté přátelství, ale ani láska. Nevím, co to je, ale je to zajímavý pocit. Lásku si nechávám pro jediného člověka, který za to opravdu stojí a jsem s ním šťastná.
Měla bych se vrátit k užitečnějším věcem, než psaní. Držte mi palce, jdu na biochemku.
Kolem sebe mám hodně lidí, o kterých říkám, že jsou to mí přátelé. Je ale mezi nimi několik lidí, které považuji za své přátele - jsou to lidi, ke kterým mám nějaký vztah, pro které bych udělala skoro všechno, co je v mých silách a kterým pomůžu kdykoliv budou potřebovat. Takových lidí moc není. Je mezi nimi pár holek, ale taky několik jedinců z druhé strany barikády, tj kluků. Během let jsem zjistila, že si s holkama nemám moc co říct - nebaví mě řešit módní trendy, barvy laků na nehty, nová kadeřnictví, diskotéky.. S klukama je to jednodušší - s těmi se dokážu bavit vždy a téměř o všem - společnými zájmy počínaje a vztahy konče. Je něco jinýho zeptat se na radu ohledně vztahu kamarádky a kamaráda - každý to vidí trochu jinak a oba dohromady mi dají určitý komplexní pohled na věc.
Těch pár lidí, které jsem zmiňovala výše, mám ráda. Hodně ráda. Kdyby se jim něco stalo, mrzelo by mě to. Jsou pro mě vším, podrželi mě, když jsem to nejvíc potřebovala. U některých se stalo, že mezi námi není ani čisté přátelství, ale ani láska. Nevím, co to je, ale je to zajímavý pocit. Lásku si nechávám pro jediného člověka, který za to opravdu stojí a jsem s ním šťastná.
Měla bych se vrátit k užitečnějším věcem, než psaní. Držte mi palce, jdu na biochemku.
pátek 21. ledna 2011
Slovo úvodem
První věc, co vás asi napadne bude otázka, proč název mého blogu tvoří dvě čísla a celý blog je ve stylu matematiky. Matika mě baví. Kdyby mě to nebavilo, neodmaturovala bych a neměla bych za sebou dvě zkoušky z matiky na vysoký škole:-). Ale co znamenají čísla 27 a 33? Jsou to čísla, která mě nějaký čas provázela životem. Beru je jako svoje šťastná čísla. Prostě dvacet sedmička a třiatřicítka. Nedávno jsem četla jednu knížku od S. Kinga - Všechno je definitivní. Je to soubor několika povídek a jedna se jmenuje 1408, kde to číslo představuje číslo pokoje, kde straší... Ale to je na jinou debatu. Čísla jsou oblíbeným tématem a člověk je potřebuje celý život, tak proč je nepoužít i na netu?
Ne každej má rád matiku. Znám lidi, kteří jsou rádi, že se jí zbavili hned po základce. Jasně, k čemu nám jsou derivace a integrály v praktickým životě? K ničemu. Ale matika je krásná svojí logikou - ne jednoduchostí, ale logikou. Všechno má nějaký smysl. Tak snad ho bude mít i tenhle blog.
Pro dnešek končím, jdu koukat na seriály.
Hasta luego, amigos.
Ne každej má rád matiku. Znám lidi, kteří jsou rádi, že se jí zbavili hned po základce. Jasně, k čemu nám jsou derivace a integrály v praktickým životě? K ničemu. Ale matika je krásná svojí logikou - ne jednoduchostí, ale logikou. Všechno má nějaký smysl. Tak snad ho bude mít i tenhle blog.
Pro dnešek končím, jdu koukat na seriály.
Hasta luego, amigos.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)