Jéé, kůň v pyžamu!

Děcka školou povinná mají teďka velikonoční prázdniny. My, vysokoškoláci, si o nich můžeme nechat zdát. Ovšem nemusíme klesat na mysli, vejška už není takový vězení jako první dva stupně vzdělávacího systému a můžem si udělat volno kdy chcem:)

Já toho využila ve středu - nejen, že jsem ráno lehce zatáhla školu kvůli výchovným koncertům s PFO (zjištění dne: nejlepší publikum jsou malý špunti - už jen když se řeklo, že se budou hrát Piráti z Karibiku, tak se odevšad ozývalo nadšený "jupí" a "jééé".. no prostě hezká reakce :) hrát pro starší bylo už horší, ale to je do jiný debaty), ale i to odpoledne bylo takový vlažný (z hlediska povinností) - s mým drahým jsme se dohodli, že když už má VŠE rektorskej den, tak se půjdem podívat na žvížátka do pražský ZOO. Svoji poslední zkušenost s touto institucí si ani nepamatuju, předtím jsem tam nebyla bůhví jak dlouho.

Po prvotních obavách, aby si nás tam náhodou nenechali, jsme si koupili lístky (jeden studentskej za kilo) a vešli jsme do ZOO. Ihned po vstupu jsme zahli ke stánku s ledovou tříští a prubli jsme hned dvě barvičky - jedovatě zelenou a žlutou. Obě mi připomněly počínání ve dvojkovejch anorganickejch labech:).

V ZOO jsme strávili skoro tři hodiny, ale ani tak jsme ji nestihli projít celou. Takže až tam půjdem příště, víme, kam jít jako první, abychom měli kompletní přehled o tom, co vlastně zahrada skrývá. Snad nám ještě vyjde čas, ráda bych se tam podívala znova.

Za tu dobu, co jsme tam byli, by nikdo neřekl, že nám je tolik, kolik tvrdí naše občanky - u výběhů jsme se rozplývali nad mláďátky (která vypadala fakt roztomile!), u ještěrek jsme se předháněli, kdo danou ocasatou věc najde.. No prostě mateřská škola hadr:)

Domů jsem se dostala až někdy kolem osmý večer a ani mě nemrzelo, že jsem se totálně vykašlala na písemku z fyzikály - po celým dni jsem měla supr náladu, i když jsem byla unavená a usmažená ze sluníčka. Jako bonus bylo náhodné setkání s J. a S. na Želivskýho (Praha má přes mega a půl obyvatel a my se potkali ve vestibulu jednoho metra) - tomu jsem se taky dlouho smála:)

Na závěr bych ráda přidala jeden malý, bezvýznamný a lehce smazatelný vtipeček:

"V zoo. 'Jééé, opička!' křičí hned při vstupu do zoologické zahrady malý Pepíček. 'Tiše, Pepíčku,' napomene ho maminka, 'to je paní pokladní...'"

Den Země

Na světě jsou tři druhy lidí - muži, ženy a děti. A to dětmi nemyslím zástup papírově dospělých lidí, kteří se duševním vývojem zasekli někde na patnáctém roku věku:)

U třetí kategorie je jedno, jde-li o kluka nebo holčičku, všechna děcka jsou do určitého věku stejná. Musí se s nimi jednat jinak než s dospělými, mají jiné potřeby, jiný způsob myšlení. Nemůžete s nimi jednat jako s sobě rovnými, musíte na ně jinak. Musíte je chválit, být tolerantní, ale zase ne natolik, aby si s vámi děcko dělalo, co samo chce. Musíte mu dát určité mantinely, které by nikdy nemělo překročit.

Tenhle víkend jsem byla na jedné akci pro děti pořádané turistickým oddílem mladých ochránců přírody k příležitosti oslav Dne Země. Nejdřív jsem nevěděla, jak se k těm malým človíčkům budu chovat, páč můj přístup k dětem jako takovým není zrovna ideální - sama děti nechci, ale na druhou stranu, dokud nejsou moje a nepláčou, tak se o ně klíďo postarám:). Tyhle děti mě ale překvapily - byly hodné, neplakaly (až asi na jedno nebo dvě děcka za celý den, které se trochu šprajcly a nebyla s nimi reč) a celkově nepůsobily potíže.

Celá akce spočívala v množství disciplín, za které děti dostávaly body a za ty body si pak v hlavním stánku mohly koupit nějaké drobnosti, ať už hračku nebo něco na zub. Hned zrána se u naší disciplíny zastavil tatínek s malým chlapečkem a můj drahý, jehož disciplína to vlastně byla (já jen pomáhala) se ho zeptal, jestli si chce taky zasoutěžit. On že jo, ale neměl kartičku, na kterou by mohl dostat získané bodíky. Mě nenapadlo nic jinýho, než toho klučinu vzít za ručičku a jít s ním pro tu kartičku. Mezitím mi povídal, jak se má a tak a já si najednou uvědomila, co dělám, že to nebude úplně v pořádku. Až později po skončení akce jsem se dozvěděla, že moje chování nepřekvapilo jen mě, ale i moji drahou polovičku, která můj přístup k dětem zná - podle jeho slov jsem se chovala naprosto přirozeně k těm dětem. Nevím, co tím úplně přesně myslel, ale zmátlo mě to. On s tím žádné problémy neměl, je na děti zvyklý a má s nimi trpělivost. A to je přesně to, co chybí mně - pořádná dávka trpělivosti.

Za půl roku se koná další podobná akce. Tak jsem zvědavá, jak to bude tentokrát vypadat, jestli se třeba můj názor na děti změní:)

Škola v přírodě aneb soustředění PFO

PFO jel na soustředění. Cíl naší cesty byla chata v oblasti Horního Maxova a Josefova dolu. Všechno bylo zařízené (díky R. a paní K.) a jediné, co bylo čistě na nás, byla doprava.

Z Prahy jsme vyjížděli ve čtvrtek kolem osmé večer. Výprava čítala pět lidí včetně řidiče. Dlouho jsem přemýšlela, do čeho se vejdou dvě violoncella, troje housle, tašky a pět lidí k tomu. K mému překvapení Š. (řidič) přijel s oktávkou kombíkem. Díkybohu za to, protože jinam bychom se asi nevešli. Cella se dala do kufru spolu s taškami, my, houslistky, jsme se nasáčkovaly dozadu. Ani jsme nepotřebovaly kšíry, protože i kdybychom se někde převrátili, nikomu by se nic nestalo, protože bychom se ani nehly :). Cesta začala slibně, ale potíže nastaly už po půl hodině cesty, kdy proběhla první kontrola od paní K., kde se nacházíme. Dozvěděli jsme se, že v Mělníku, přes který jsme jeli, vlastně vůbec být nemáme, a tak přišel na řadu autoatlas. Nicméně po dalších cca 90ti minutách jsme dojeli do jistého Maxova a tam nic. Nic a les. Takže jsme jeli dál, netušíce, kudy dál. Proběhlo pár dalších telefonátů a nakonec jsme byli donavigováni na správnou cestu a v 11 hodin SELČ jsme dorazili, naprosto vyčerpaní, na místo určení.

Přivítala nás poměrně velká chata, která, jak jsme se dozvěděli, byla celá jen pro nás (celkově asi 40 lidí). Ještě lepší zjištění bylo, že je tam signál wifi. Sice nebyl všude - nejlepší byl na opačném konci chodby, než jsem měla pokoj, takže jsem dost času strávila kempováním na schodech vedoucích do jídelny. Ale co, aspoň něco.

Denní režim vypadal následovně: 8-9 snídaně, 10-12.30 zkouška, 12.30-15 oběd + klid, 15-17.45 zkouška, 17.45-19.30 večeře + klid, 19.30-21 zkouška, 21-? volná zábava. Suma sumárum, denně to vycházelo +- na sedm až osm hodin hraní, zbytek byla volná zábava. Mohli jsme hrát pinčes, šipky (ale nefungoval terč), kulečník,... Prostě co jsme chtěli :). Okolní pozemky jsem poznala z dvou krátkých vycházek, přičemž při jedné jsme se stihli zkoulovat (jo, na prvního dubna jsme se koulovali - bez legrace:)).

Večery probíhaly téměř podle zažitých konvencí - během tří večerů se vypilo tolik litrů alkoholu, že by se za to nemusela stydět žádná menší hospůdka během jednoho večera - celkově minimálně 9 litrů červenýho vína, x-litrů tvrdšího alkoholu a pár litrů džusu. K tomu E. přitáhla šíšu a jelo se :).

Za ty tři dny se všichni nejen stihli ztřískat jak zákon káže, naspali průměrně 4 hodiny denně, ale zároveň se udělal velkej kus práce. Projely se všechny skladby, procvičily se nejtěžší a nejblbější pasáže a tak když jsme v neděli hráli všechno, jako by to už byl koncert, znělo to poměrně slušně. Tak snad nám to vydrží až do těch koncertů, bude jich dost.

Na závěr jedna vtipnost - odjet z hotelu a nevrátit klíč je velice jednoduché. Horší je pak zjistit, kde ten zatracenej klíč je. Tak snad ho někde najdou:)