Včera jsem si domů pořídila novej větrák. Myslela jsem si, že ho, stejně jako spoustu dalších věcí, dokážu sestavit bez manuálu a bez použití hrubý síly. Dost jsem se přepočítala, ze začátku bylo skóre 2:0 pro větrák. S použitím šedý kůry mozkový, dvou šroubováků a hrubý síly jsem zápas otočila do finálního skóre 4:2 v můj prospěch.
Jsem na svůj výkon hrdá, díky němu se u mě doma dá vegetovat, i když je venku skoro 40°C na slunci.. Tak snad chvíli vydrží, je to Tesco kvalita :)
pátek 26. srpna 2011
neděle 21. srpna 2011
Welcome to my life
Začínám magořit. Dva dny jsem doma sama a snažim se učit. Mám nůž na krku, nesmím dovolit, aby mě vylili ze školy - neměla bych rázem z čeho platit nájem. Začínám se pomalu smiřovat s myšlenkou, že budu opakovat od prváku. Což o to, já bych to přežila, ale nechci vidět ten cirkus, co mi udělá mamka. Bolí mě záda, hlava a je mi špatně. Mám tendenci se vším praštit, vykašlat se na všechno a jen tak fungovat.
Včera jsem četla kamarádčin blog. Našla jsem jeden obsáhlejší příspěvek, takový okno do její duše, co cítí a co by chtěla. Psala, že by si měla napsat dopis na rozloučenou, člověk prej nikdy neví. Jednou jsem udělala něco podobnýho - nebyl to vyloženě dopis na rozloučenou, ale kdo by nevěděl, co to bylo zač, určitě by se nemálo zděsil. Bylo to v období, kdy mi nebylo úplně do zpěvu - byly to akorát tři roky, co mi umřel táta, pak nějaký trable ve škole, trochu i nedorozumění s přítelem.. Potřebovala jsem se vypovídat. Někomu to všechno vyklopit, někomu, kdo si o mně nebude myslet, že jsem magor.. Část jsem nahustila do přítele, ale nemohla jsem mu říct všechno. Tak jsem to nadatlila do notebooku a uložila někam hluboko na disk.
Nedávno jsem to otevřela a přečetla jsem si to. Bohužel, za ten půlrok se toho moc nezměnilo. Pocity mám pořád stejný, i když se kolem mně dost věcí i lidí změnilo. Poznala jsem to na vodě. Lidi, o kterejch jsem si myslela, že mě absolutně nezajímaj, se nakonec vybarvili jako velice zajímaví a naopak, lidi, o kterejch jsem si myslela, že je znám, jsem si uvědomila, že jsem trochu vedle. Jet takhle někam je podle mýho zkouška odvahy, jestli dokážete přijmout, že se třeba nepohodnete a v tom duchu budete muset přežít zbytek pobytu.
Bojím se. Mám na krku nůž, spíš teda gilotinu. Uvnitř těla cítím směsici strachu a pořádný, poctivý deprese. Když jsem byla o prázdninách sama, před usnutím se mi honily v hlavě dvě věci - nevyjdu s penězma a strach z neudělání zkoušek. Tenhle pocit pominul vždycky, když mě přítel večer obejmul a já usínala v teple jeho náruče. Teď jsem se dostala do stádia, kdy tenhle pocit beznaděje a sklíčenosti mám, i když jsem s ním. Trápí mě to, protože to ze sebe nedokážu dostat nahlas, zlomí se mi hlas a většinou skončím v jeho náruči, utěšovaná, že všechno bude dobrý. Navíc když se to ze mě snaží dostat, mám v hlavě chaos, kdy se mi plete jedna myšlenka za druhou a leze to ze mě jak z chlupatý deky. Takhle, když to píšu, tak mám čas na urovnání myšlenek a mám šanci zplodit aspoň trochu smysldávající text.
Začíná taky přibejvat věcí, který způsobujou lehký tření ve vztahu. Jak jsem zjistila, jedna z nich je pouto mezi mojí mamkou a mnou. Je jediná, kdo mi zbyl a proto si jí vážím a bojím se o ni. A taky se jí snažím vyhovět, což ne vždycky se mi daří a ne vždycky je to po mojí vůli. Dost často dělám věci, který ani sama dělat nechci, ale říkám si, že to mamka chce jen pro moje dobro. Jenže tenhle názor se nelíbí K., takže občas se dostaneme trochu do sporu. Snad se to nějak srovná časem..
Ještě jedna věc mě trápí. Nechci bejt ta, co svýmu partnerovi něco vyčítá. Ale včera se mi to trochu vymklo a vyklopila jsem mu, co se děje. Psali jsme si na icq, neb ve čtvrtek odfrčel ke svojí babičce, takže jsem neviděla, jak se tvářil. Z toho, co psal ale vyzařovalo něco mezi tím, že ho to mrzí, ale na druhou stranu byl rád, že vypadl z Prahy. Jak já mu závidím! Taky bych někam vypadla. Jenže při momentální situaci můžu leda tak vypadnout z okna. A i to by mi bylo k ničemu, páč bydlim v prvím patře. Smůla, že? (Tak mě napadá trocha černýho humoru: Víte, jakej je rozdíl mezi pádem z 1. a 10. patra? Z prvního je to "bum! áááááá" a z desátýho "ááááá. bum!")
Pomalu to zalomim. Měla bych se teda ještě učit, ale jebat tučňáka do ucha (©T.). Už nemám nic, co bych psala. Jedině dopis na rozloučenou, co když mě náááhodou zejtra přejede tramvaj nebo bus, žejo.. Takže vám přeji hezky strávený čas, ať už jste kdekoliv a děláte cokoliv. Dobrou noc..
P.S. Mám v pokoji komára, nevím, kde přesně je, zmetek jeden. I kdyby tu bylo 10 dalších lidí, jedině já budu celá poštípaná. Zákon schválnosti.
Včera jsem četla kamarádčin blog. Našla jsem jeden obsáhlejší příspěvek, takový okno do její duše, co cítí a co by chtěla. Psala, že by si měla napsat dopis na rozloučenou, člověk prej nikdy neví. Jednou jsem udělala něco podobnýho - nebyl to vyloženě dopis na rozloučenou, ale kdo by nevěděl, co to bylo zač, určitě by se nemálo zděsil. Bylo to v období, kdy mi nebylo úplně do zpěvu - byly to akorát tři roky, co mi umřel táta, pak nějaký trable ve škole, trochu i nedorozumění s přítelem.. Potřebovala jsem se vypovídat. Někomu to všechno vyklopit, někomu, kdo si o mně nebude myslet, že jsem magor.. Část jsem nahustila do přítele, ale nemohla jsem mu říct všechno. Tak jsem to nadatlila do notebooku a uložila někam hluboko na disk.
Nedávno jsem to otevřela a přečetla jsem si to. Bohužel, za ten půlrok se toho moc nezměnilo. Pocity mám pořád stejný, i když se kolem mně dost věcí i lidí změnilo. Poznala jsem to na vodě. Lidi, o kterejch jsem si myslela, že mě absolutně nezajímaj, se nakonec vybarvili jako velice zajímaví a naopak, lidi, o kterejch jsem si myslela, že je znám, jsem si uvědomila, že jsem trochu vedle. Jet takhle někam je podle mýho zkouška odvahy, jestli dokážete přijmout, že se třeba nepohodnete a v tom duchu budete muset přežít zbytek pobytu.
Bojím se. Mám na krku nůž, spíš teda gilotinu. Uvnitř těla cítím směsici strachu a pořádný, poctivý deprese. Když jsem byla o prázdninách sama, před usnutím se mi honily v hlavě dvě věci - nevyjdu s penězma a strach z neudělání zkoušek. Tenhle pocit pominul vždycky, když mě přítel večer obejmul a já usínala v teple jeho náruče. Teď jsem se dostala do stádia, kdy tenhle pocit beznaděje a sklíčenosti mám, i když jsem s ním. Trápí mě to, protože to ze sebe nedokážu dostat nahlas, zlomí se mi hlas a většinou skončím v jeho náruči, utěšovaná, že všechno bude dobrý. Navíc když se to ze mě snaží dostat, mám v hlavě chaos, kdy se mi plete jedna myšlenka za druhou a leze to ze mě jak z chlupatý deky. Takhle, když to píšu, tak mám čas na urovnání myšlenek a mám šanci zplodit aspoň trochu smysldávající text.
Začíná taky přibejvat věcí, který způsobujou lehký tření ve vztahu. Jak jsem zjistila, jedna z nich je pouto mezi mojí mamkou a mnou. Je jediná, kdo mi zbyl a proto si jí vážím a bojím se o ni. A taky se jí snažím vyhovět, což ne vždycky se mi daří a ne vždycky je to po mojí vůli. Dost často dělám věci, který ani sama dělat nechci, ale říkám si, že to mamka chce jen pro moje dobro. Jenže tenhle názor se nelíbí K., takže občas se dostaneme trochu do sporu. Snad se to nějak srovná časem..
Ještě jedna věc mě trápí. Nechci bejt ta, co svýmu partnerovi něco vyčítá. Ale včera se mi to trochu vymklo a vyklopila jsem mu, co se děje. Psali jsme si na icq, neb ve čtvrtek odfrčel ke svojí babičce, takže jsem neviděla, jak se tvářil. Z toho, co psal ale vyzařovalo něco mezi tím, že ho to mrzí, ale na druhou stranu byl rád, že vypadl z Prahy. Jak já mu závidím! Taky bych někam vypadla. Jenže při momentální situaci můžu leda tak vypadnout z okna. A i to by mi bylo k ničemu, páč bydlim v prvím patře. Smůla, že? (Tak mě napadá trocha černýho humoru: Víte, jakej je rozdíl mezi pádem z 1. a 10. patra? Z prvního je to "bum! áááááá" a z desátýho "ááááá. bum!")
Pomalu to zalomim. Měla bych se teda ještě učit, ale jebat tučňáka do ucha (©T.). Už nemám nic, co bych psala. Jedině dopis na rozloučenou, co když mě náááhodou zejtra přejede tramvaj nebo bus, žejo.. Takže vám přeji hezky strávený čas, ať už jste kdekoliv a děláte cokoliv. Dobrou noc..
P.S. Mám v pokoji komára, nevím, kde přesně je, zmetek jeden. I kdyby tu bylo 10 dalších lidí, jedině já budu celá poštípaná. Zákon schválnosti.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)