Vážná hudba trochu jinak

Přiznejte se, kdy jste naposled byli na koncertu vážné hudby? Nebo aspoň nějaké akci, kde vystupovalo "těleso" podobné symfonickýmu orchestru? Že té době odpovídá termín "long time ago"? Nedivím se. Vážná hudba je pro fajnšmekry, co se o to aspoň trochu zajímají. Málokdo si najde večer tak, aby řekl, že jde na koncert vážné hudby. Starší ročníky to možná udělají, ale co ty mladší?

Asi před týdnem se mi ozval spolužák z gymplu, jestli bych s ním nešla na koncert ČNSO do Obecního domu. Je to jeden z mála lidí v mém věku, kteří se o tuhle hudbu zajímají a jsem za to ráda. Měl volňásky od svého táty, tak jsme ani nic neplatili a já jsem konečně šla na koncert s tím, že nemusím hrát, ale můžu to jen poslouchat. Hrál se Mozart a pak dva novodobí autoři, jejichž jména si stěží pamatuju. Ale líbilo se mi to. Kamarádovi jsem zodpověděla všechny jeho otázky týkající se složení a rozložení orchestru a vysloužila jsem si za to pozvání na zmrzlinu ;).

Sama hraju na housle, už nějakej ten pátek. Asi do září loňského roku jsem hrála jen tak, že mě to bavilo, ale neměla jsem žádné ambice, kam bych to chtěla dotáhnout. Pak jsem na Facebooku objevila u kamarádky událost - koncert PFO - Pražského filmového orchestru. Na programu byly Star Wars, Sám doma, LOTR,... Takovou událost jsem si nemohla nechat ujít a během října jsem si sehnala lístky. Někdy bych se za svoji ukecanost nejradši zastřelila, ale tentokrát mi to pomohlo - s paní, u které jsem si kupovala lístky jsme se bavily a ze mě vypadlo, že hraju na housle a tak a ona mi řekla, že pokud chci, můžu se přijít podívat na zkoušku již zmíněného PFO, že bych s nimi mohla hrát, pokud se mi to bude líbit. Řekla jsem, že uvidím po koncertě (29.11.).
Koncert byl úžasnej. Hráli opravdu nádherně a tak jsem si řekla, proč to nezkusit? Neměla jsem co ztratit, mohla jsem jen získat.

Teďka to budou 3 měsíce, co hraju v PFO. Mám za sebou jeden veřejný koncert na HAMU, další mě čeká tuhle neděli (chci se vidět, v sobotu jdu plesat;)) a v dubnu se snad dočkám toho, že budu hrát ve velkém sále Rudolfina, což je takovej můj sen;). Už neříkám, že to nebo to CHCI hrát. Už můžu říct, že to nebo to HRAJU. Hrát filmový melodie je naprosto úžasnej pocit a velkej zážitek, kor když se hrají melodie notoricky známé (E.T., LOTR, Spiderman,...) a lidi to znaj. Pak ten potlesk, co následuje, obsahuje směs poděkování za připomenutí filmů, obdiv, uznání.. Všechno dohromady dá pocit, při kterém běhá mráz po zádech a který se nedá popsat slovy...

Sice hraju "jen" druhé housle, ale i ty jsou důležité. Jako v každém takovém tělese. Takže až vám někdo řekne, že jste "druhé housle", vzpomeňte si na orchestry a na fakt, že bez druhých houslí by to nešlo.;)

Na závěr pár ukázek:




A na úplný závěr ještě tohle: PragueFilmOrchestra.com

Moje maličkost pt. I

Jsem sobecká?

Nedávno mi bylo velice taktně naznačeno, že se nezajímám o cizí problémy, respektive, že je neposlouchám a mluvím jen o sobě. Můžu já snad za to, že něčí problémy jsou tak moc podobný těm mým, že jako řešení nabízím to, co bych ve stejný/podobný situaci dělala já. Holt někoho to štve. Pak si vyslechnu to, co jsem psala výše. Přitom já to fakt nemyslim zle, snažím se pomoct, ale někdy to nevyjde.

Přitom já si sama o sobě nemyslím, že bych byla zrovna prototyp sobecký mrchy, co myslí jen na sebe. Naopak. Dělám ústupky, snažím se s lidma vycházet. Pro lidi, co mi za to stojej, jsem schopná udělat první poslední, i když mně samotný to nepomůže, spíš i třeba ublíží. Problémy se snažím řešit, ne je obcházet a nevšímat si jich. Snažím se řešit i cizí problémy, ale musím na to mít náladu. Nejsem schopná vstřebat množství informací, když mám sama věcí nad hlavu.

Kdo mě zná, sám si udělá obrázek, co jsem zač. Jsem taková, jaká jsem. A komu se to nelíbí, ať mi klobouk políbí.

Mějte se fajne

Please, don't cry..

Sobotní večer. Mám za sebou poměrně pernej tejden, kdy jsem se skoro nezastavila - škola, zkoušky s orchestrem, další zařizování... Snažím se hledat věci, který mi pomůžou tohle všechno přežít. Jedna z nich měla být i kamarádova oslava, která vlastně nebyla ani tak jeho, jako pro něj.

Byl to původně jeden z mých šílených nápadů - udělat kamarádovi oslavu narozenin. Má drahá polovička se toho chytla a začlo se s obepisováním známých, dojednáváním místa, rezervace,... Vše probíhalo hladce, až mě to samotnou děsilo. Nicméně akce začala, po delší akademické čtvrthodince se dostavili i tradiční opozdilci a mohli jsme to spustit. Oslavenec zprvu netušil, kolikátá bije, ale nakonec měl obrovskou radost. I já jsem měla radost jak malá holka, že to celé vyšlo. Sice jsem byla ten den už unavená, rozlámaná, ale i tak jsem se snažila působit použitelně.

Někdy je lepší věci nevědět. Nebo vědět, ale dozvědět se je nějak inteligentně. Co znamená inteligentně? Přímo. Bez oklik. Proč to zmiňuju? Protože se stalo, že vím, co bych radši vědět nechtěla. A nebo i jo, ale ráda bych se to byla dozvěděla trochu jinak, než skrz internet, konkrétně blog. Nejvíc mě na tom mrzí, že je to od člověka, na kterým mi hodně záleží. Beru to trochu jako podraz. A nic na tom nezmění, že se mi dotyčný omluvil. Prostě to tak cítím a to se nezmění.

Měla jsem dobrej den, jela jsem ze zkoušky, ale byla jsem spokojená. A pak tohle. Je mi nanic. Nechci se smát, nechci s nikým mluvit. Chci být sama. Naštěstí všichni doma už spí, takže to není problém. Chci jen existovat sama pro sebe, ne pro někoho dalšího, neohlížet se na další lidi. Nejsem zrovna expert na dlouhodobý vztahy. Do budoucna k sobě nikoho nechci, neumím si představit zestárnout vedle jednoho člověka a zároveň sledovat, jak děti rostou, svět se mění a já bych zůstala zaseklá na jednom místě.

Mám depku, což poslední dobou není nic nezvyklýho. Proto jsem radši zticha, nechci říct cokoliv, čeho bych pak litovala. Mám vyplý icq a vše možné další, poslouchám pomalý písničky a čekám, až budu aspoň schopná se zvednout ze židle. Jediný, co bych teď potřebovala by bylo, aby mě někdo objal a nic neříkal. To by mi pomohlo. Ale to se nestane, bohužel. Musím si nějak pomoct sama..

Jdu zkusit usnout, snad to půjde.

P.S. Omluvte tento výlev, nejspíš nejsem po psychický stránce zcela v pořádku.

To metro není nafukovací!

Znáte to. Všední den, půl osmý ráno. Jedete metrem. Počet ujetých stanic je přímo úměrný počtu lidí, kteří přistupují. Zvláště v těchto případech je poměr vystupujících/nastupujících přibližně 1:9. A ti (na peróně čekající) lidé, ač vidí, že ve vagonu je místo maximálně pro jednoho, a to ještě relativně útlého člověka, narve se jich tam minimálne pět. Tím pádem se ze vzduchu vytrácí i poslední zbytek životadárného kyslíku, je horko, točí se vám hlava.. Jediné uklidnění přichází s faktem, že nemůžete upadnout - nemáte kam.

Nejlepší je, když tahle situace nastane na dvou ze tří linek metra, pak teda přestup = stezka odvahy, kdy se řídíte heslem "Kdo uteče, vyhraje" a jste rádi, když můžete opustit prostory metra a dostanete se na čistý pražský smog, jinak řečeno vzduch.

Nedávno se stalo, že nejelo Cčko. Asi nejvytíženější linka, jen co jsem si tak nějak všimla. Bylo to v zimě a na Vyšehradě natekla do elektriky voda. Hlavně, že maj metra protizáplavový bariéry. Vyšehrad je nejspíš nemá, co by tam taky dělala velká voda, žejo. To by musela přijít biblická potopa a na obzoru by se objevil Noe se svojí kocábkou. Ale to je na jinou debatu. Jádrem pudla je situace, která nastala po této malé havárce s elektřinou. Stovky lidí čekajících na relativně klidnou jízdu metrem najednou zjistily, že tudy cesta nepovede a vydaly se využít povrchovou dopravu. Takže kromě metra jsme měli nakonec i nafukovací tramvaje a autobusy. Nedokážu si představit, že by najednou vynechaly všechny tři linky metra, to by Praha neunesla a 10 biblických pohrom by byl slabý odvar toho, co by se v Praze dělo. Tak snad se to nestane a doprava bude nadále plynulá.

Jo a těm, kteří se rozhodnout skoncovat se životem skokem pod metro doporučuju, aby to spáchali nejlépe při posledním nočním metru a né v 8 ráno, kdy tím naštvete nejen řidiče metra, ale hlavně stovky lidí, kteří se potřebujou dostat do práce.

Tolik k myšlence o metru. Přeju vám hezkej den a příjemné cestování.

Když je zima, mráz..

Už zas chumelí.

Když jsem před chvílí opustila svoje doupě (pokoj), že si dojdu do kuchyně pro něco k jídlu, nestačila jsem se divit. Za okny padá sníh. Už zase. Situaci venku bych přirovnala k "Beskydskému deníčku" - ... už zase napadl vagon těch bílých sr...vloček.

Sníh je super. Ale ne v Praze. Jakmile začne v listopadu sněžit, kolabuje doprava. Silničáři nejsou připraveni. Jako každý rok. Je až zarážející, že tak důležití lidé nesledují předpověď počasí - o sněhu se ví většinou pár dní dopředu. Pak to dopadá tak, že na silnici je pár čísel sněhu, tvoří se kolony, povrchová městská doprava nejezdí a všichni spoléhají na metro, které je v tu chvíli přeplněné k prasknutí.


Naprosto výstižná písnička, Nohavica je borec.

Já mám zimu ráda - lyže, brusle, koulovačky. Díky tomu poslednímu si o mně dost lidí myslí, že se chovám jak malý dítě. No a? Jasně, občanka tvrdí, že mi bude jednadvacet, ale já se na to necítím. Proč taky? Užívám si, dokud můžu. Říkala jsem si, že letos udělám aspoň jednoho andělíčka do sněhu. Zatím jsem ho neudělala a mrzí mě to. Je to totiž jedna z věcí, kterou mám spojenou se zimou. A nejvíc mi vadí, že jsem k tomu měla příležitost - na horách jsem byla dvakrát, pokaždý jsem se setkala s hromadou sněhu přímo volající po tom, aby do nich někdo toho andělíčka udělal. Ale já nic, radši jsem šla řádit na svah (kde jsem nakonec místo andílků předváděla spíš tygry).

Jestli se ještě letos dostanu na hory, toho andílka udělám. Fakt, že jo:)