Para...WTF?

Jsem jaksetojenřekne.. paranoidní? Jo, paranoidní.

Paranoia je zlá věc. Zakufruje se vám v hlavě a nepustí se. Může se zdát, že na ni zapomenete, ale ona se přihlásí v tu nejnevhodnější chvíli. Pokud přeroste do neúnosných mezí, kontaktujte svého cvokaře. V případě jen o trochu mírnějším (nebo stejně vážném) vytáhněte na kafe/pivo svoji/svého nejlepší/ho kamaráda a všechno mu vyklopte. Sice vám, stejně jako cvokař, neporadí, ale bdue vás to stát maximálně kilo za celej večer, i kdybyste kamarádovi/kamarádce kupovali to nejdražší pivo/kafe. Ale k problému.

Začalo to v práci. Už od chvíle, co jsem nastoupila, mám takovej dosti neblahej pocit, že mě někdo nevidí rád. Tenhle pocit vždycky zesílí ve chvíli, kdy dojde řada na někoho, koho znám a nechápu, proč to musela odnést ta nebo ta kolegyně. Komu se asi nelíbila? Co provedla? Měla a mám za to, že jsme v práci parta poctivejch lidí, což mi ještě víc ztěžuje možnost přijít na důvod, proč z práce padáme jak hrušky na podzim (nebo nějaký letní ovoce v létě). Z důvodu pudu sebezáchovy se nebudu rozepisovat o konkrétních věcech, co se u nás dějí, protože i sebemenší náznak protestu nebo odporu je považováno pomalu za porušení kázně (...). Díky tomu všemu se na konci každýho měsíce bojím, jestli náhodou nezmizím z rozpisu na měsíc další, nebo jestli na tom rozpisu zůstanu. Ale i potom není nic jistý.

Tohle pracovní rozpoložení má bohužel vliv i na můj osobní život - nejen, že jsem z práce uťapaná, unavená a umluvená, ale často jsem i dost dlouho po práci myšlenkama někde úplně jinde (v práci) a tím pádem i obyčejná konverzace s mojí drahou polovičkou lehce vázne. Kdyby to bylo jen u tý konverzace, tak se zas tolik neděje - ono to ale zasahuje i někam dáo, než jen k mluvenýmu slovu. Včera si stěžoval, že máme poněkud tichou domácnost. Na moji odpověď, že jsem po 9ti hodinách grogy mi akorát odpověděl, že se akorát potřebuje někomu vykecat, ale že když jsem v takovým stavu, v jakým jsem, tak to do mě ani hustit nebude. Co na to říct? "Tak se vykecej, ale já tě vnímat nebudu"? To přece nejde.. Nevim, jak dlouho tohle ještě vydržíme. Na(ne)štěstí jsme minulej tejden malovali obejvák a nevim, jestli nás taková práce spojila, nebo naopak rozhodila. To ukáže čas.

Bojim se, že se mi všechno hroutí pod nohama. Bojim se, že neudělám zkoušky a poletim ze školy jak raketa. Bojim se toho, že přijdu o přítele, pokud se svojí psychikou nezačnu něco urychleně dělat. Bojim se, že od září nebudu mít čas na všechny svoje aktivity.. Bojim se tolika věcí, že ani nevim, odkud je mám začít řešit. Kopněte mě prosim někdo do zadku, ať začnu něco dělat. Předem děkuji.

Zas něco, co nikdy nepochopim..

Dneska mě opět překvapila (a taky dost vytočila) bezohlednost českých řidičů. A nejen těch, bohužel se to dnes týkalo i dalších cestujících. Ale popořadě. Nemluvím jen o řidičích autobusů, u kterých je bezohlednost na denním pořádku. Mluvím o řidiči tramvaje, kterej - i když viděl, že jsem tu tramvaj dobíhala tak na 50m - mi zavřel půl vteřiny před ksichtem. Což by mi normálně až TOLIK nevadilo, ale dneska mě to dostalo do vývrtky už jen kvůli tomu, že venku lilo jak z konve a díky snaze dostihnout tuhle tramvaj jsem dupla do největší louže, jaká tam v širokým okolí byla. Suma sumárum, skončila jsem mokrá a nasraná. Do toho všeho kolem perónu projelo auto a dement si jaksi nevšiml, že u krajnice je louže a narval to tam.

Když teda za dalších 5 totálně propršených minut přijela další tramvaj, byla aspoň prázdná a člověk si mohl sednout. Situace se změnila ve chvíli, kdy na Smícháči stály 2 matky s kočárkama a jedna paní s pánem, kterej byl na invalidním vozíku. Všichni se do tý tramvaje samozřejmě chtěli narvat. Oceňuji přístup jedné matky, která paní, tlačící vozík, pustila jako první a až pak se snažila narvat do tramvaje. Problém byl v tom, že na místě pro kočárky atd už jeden kočárek stál. Dámy měly kliku, že nebyla dopravní špička, jinak by je každej asi poslal do háje zelenýho a aby si ty kočárky strčily někam, protože po narvání 3 předmětů do 1,5m2 se tam projít prostě nedalo. Druhá matka naštěstí usoudila, že se do svého teritoria nevejde a zakufrovala hned v dalších dveřích. Paradoxem bylo, že obě matky vystupovaly o dvě zastávky pozdějc. Taky to nemohly vzít pěšo.

Poslední věc, která mě vytáčí celkem pravidelně jsou uřvaný děti. Vlastně ani tak ne ony, ale jejich matky, který nejsou SCHOPNÝ je utišit. Nemůžu se dívat, jak v kočárku řve úplně rudý dítě a jeho matka se v lepším případě baví s jinou matkou, jejíž děti už ťapaj po svejch, v horším případě si vypaluje zobák cigárama nebo si čte. A co jako to dítě? To nic? Proč se mu sakra nevěnuje? A navíc, matka si zřejmě neuvědomuje, že když jí dítko začne ječet třeba v tramvaji, že to ruší i ty lidi okolo? Že lidi jsou taky unavení z práce/kalby/... a nemaj náladu něco takovýho poslouchat?

Dnešní populaci FAKT nechápu. A už to nechápu natolik, že jsem něco z toho musela napsat, protože momentálně nemám doma nikoho, komu bych se mohla vypovídat. Asi se za chvíli dobrovolně zbláznim.

Novoroční pelmel

Vítejte v novém roce. Nějak jsem neměla čas vás tu přivítat, ale říkejme si, že lepší pozdě, než nikdy. Doufám, že jste měli mnohem lepší začátek roku než já, když jsem pomalu dva tejdny strávila postupně v mladoboleslavský nemocnici a pak v Motole, jednou dobrovolně a podruhý už to tak dobrovolný nebylo.

Souběžně s tím začlo zkouškový, ale jelikož a protože u nás na škole jsou samí experti, kteří vypisují jeden termín v týdnu, a to ještě od pondělí do středy, moje zkouškový se ze šesti tejdnů smrsklo na pouhý 4 a to se pak všechno dohání dost blbě. Aspoň, že jsem po roce (!) pokořila zápočet z fyzikály (ze souhrňáku 93/100, suckers), páč víc se mi toho zatim nepovedlo. No, shit happens. Utvrdila jsem se v tom, že jsem naprostej a totální ignorant, a to i za předpokladu, že vesmír je nekonečný a bůh je taky nekonečný. Naštěstí mi tenhle jeden vydřenej zápočet zůstává i do dalšího semestru a můžu si tak zkoušku dodělat někdy v březnu.

Aby toho nebylo málo, objevil se nový fenomén internetu, ACTA. Více o ACTA zde na blogu mojí drahé polovičky. Všechno začalo celkem nenápadně. Nejdřív se objevila zpráva o zatčení majitelů serveru Megaupload a jeho kamarádů (Megavideo, Megapix,..), pokračovalo to přes SOPA a PIPA a vrcholí to již zmíněným dokumentem ACTA. Včera se proti tomuto "dekretu" konal happening na Klárově, poblíž Úřadu vlády. Snad tohle všechno bude mít nějakej efekt, páč jestli ne a ACTA opravdu projde i do českých zákonů, máme se na co těšit. Více se o ACTA dočtete na webu, teda pokud už slovo "ACTA" nepatří do zakázaných klíčových slov Googlu.

Další super věc je, že je konečně zima. A to pořádná, ruská. Teploty přes den lezou až k patnácti pod nulou a v noci to jde ještě níž. Tenhle fakt dneska krásně pomohl ke kolapsu Jižní spojky (jih Prahy) a ulice Průběžné (Strašnice) - ruply vodovody a během chvíle se na silnicích utvořilo jedno velký kluziště. To mělo za následek kompletní uzavření Jižní spojky ve směru z centra (nevim, jak to dopadlo v těch Strašnicích), takže všechna auta byla nucena jezdit přes nábřeží a tím pádem dostat se zeshora z Barrandova do Bráníka byl úkol téměř nadlidský.

Na závěr bych chtěla ocenit přístup jedné lékárnice, která mi dneska vydávala léky. Od doktora jsem věděla, kolik přibližně mají stát a když mi slečna lékárnice po namarkování oznámila částku řádově od 50,- vyšší, zeptala jsem se, jak je to možný, že stojej tolik, že by měly stát míň.. Tak se na to podívala, zjistila, že poslali nějakou vyšší marži a že to opraví, abych to měla za tu cenu, co mi říkal doktor. Ochotná, milá, příjemný zakončení dne.

Vykecala jsem se snad ze všeho, co se za měsíc leden událo. Snad budu mít víc času a víc psavý nálady.

Live long and prosper.

Nadílka

Asi jsem byla fakt moc hodná, protože se u mě Ježíšek fakt vytáhl. Sice mi nepřinesl to, co jsem si přála nejvíc (rodiče bohužel neumí vytvořit 1m vysokou kontinuální vrstvu sněhu), ale i tak mám ze všeho radost.

Teď se odebírám trávit večeři a připravuju se na zejtřek, kdy jedem k babi a čeká mě tam stejná hromada jídla jako u mamky, ne-li ještě větší.. Snad se pak vejdu do dveří :)

Užívejte svátky a uvidíme se v novým roce! :)

Výlet do zahraničí

Ano, mám na mysli další výlet s PFO. Tentokrát jsme zavítali na blízký východ našich krajů, do Brna. Vypadalo to jako běžný školní výlet, akorát s tím rozdílem, že ve všech přihrádkách v autobuse nebyly batohy a bundy, ale všude byly rozstrkané nástroje tak, aby pokud možno nevypadly a nepřivodily někomu otřes mozku.

Sraz jsme měli kolem 11.15 na Hlaváku před Fantovou kavárnou. Ani zima jak v ruským filmu nezměnila stanoviště srazu, a tak jsme všichni mrzli venku čekajíc na opozdilce, kteří se dostavili až po půl dvanácté. Nakonec přijel i autobus a na dva poslední exempláře jsme čekali už v teple. Prahu jsme opouštěli kolem 12. hodiny SEČ.

Hned na úvod nám bylo sděleno, že na cestě tam máme útrum s alkoholem, což nevím, jestli osazenstvo zadní části busu vzalo na vědomí (stejně mám podezření, že vytáhli flašku Ferneta či co to bylo, ale nikomu to neublížilo). Prvních pár kilometrů bylo v klidu, ale pak zadní část busu začala zpívat. Nejdřív to byly písničky z pohádek (Šíleně smutná princezna,...) a končilo to provoláváním našeho dirigenta a celkově to hraničilo s výtržnostmi, nebejt toho, že z busu nebylo nic slyšet. To by nám domorodci asi nepoděkovali.

Nicméně po dvou a půl hodinách (+ zastávka na benzince 60km od Brna) jsme dorazili na místo. Teda nejdřív jsme si udělali krásný kolečko kolem Špilberku, JAMU a Masaryčky, abychom nakonec zastavili zpátky u JAMU, kde stál (teda ještě stojí) brněnský Besední dům, dějiště našeho koncertu. Čekání na vpuštění do objektu provázela veselá debata na téma domorodců a jak se máme chovat, když jsme v cizím kraji. Hned potom následovala generálka, při který se postupně zjistilo kdo nemá jaký noty, případně co komu přebývá atd. Následovaly dvě hodiny volna, které většina orchestru využila k tour po krásách Brna, tedy místních podniků. A aby byl zajištěn správný chod koncertu, opět byl vydán zákaz alkoholu, zvláště pro první trombon ^_^

Krátce po půl osmé byl zahájen koncert znělkou 20th Century Fox, následován úvodními titulky ze Star Wars. Publikum bylo asi v šoku, protože jim trvalo dobré 4 vteřiny, než začli tleskat :) Zbytek koncertu byl víc než vyčerpávající, hlavně dirigent toho měl plný kecky :)Nicméně jsme všechno zvládli, soudě dle dirigentových občas nesouhlasných pohledů se nám sem tam něco nepovedlo, ale to nic nezměnilo na reakci diváků, kteří nás na konci odměnili "standing ovation" a vyžádali si dva přídavky.

Mezi koncertem a odjezdem zpět do Prahy nám vyšla asi půlhodinová pauza na čerstvém moravském vzduchu, kde jsme postupně zhodnotili koncert, místní obyvatelstvo a v 22.30 jsme se odlepili na cestu do Prahy. Pro tentokrát žádné omezení s alkoholem nebyla a tak se vytáhla vína, piva a jánevimcoještě a jelo se. Zpěv se přesunul ze zadní části busu do přední a stálo to za to, člověk se fakt nevyspal.

Do Prahy jsme dorazili v půl druhý ráno, utahaní, rozlámaní a většina lidí ji měla jak zpraku. Snad se všichni dostali bezpečně domů a do postele.

Za týden nás čeká další a letos poslední koncert v pražském Kině Lucerna. Víc na stránkách PFO :)

živote zpomal, nestíhám!!!

Shit, shit, shit, shit, shit!

A tak bych mohla pokračovat dál. Nějak se všechno sere. A jakože když už, tak už. Najednou mám na všechno málo času, nestíhám věci, který jsem slíbila (tímto se omlouvám všem, kterým jsem na nejbližší dobu (tj na termín někdy před měsícem) slíbila, že s nima zajdu na kafe/do čajky/whatevs), nestíhám se pořádně učit ani do školy a ani cvičit na housle, ač koncerty už nejsou ani tak za dveřma, ale spíš překračujou prahy našich životů. A navrch jsem zjistila, že věci, o kterých jsem myslela, že jsou dávno zapomenuty, jaksi zapomenuty nejsou a způsobují mi tím trošku starosti, co s nima (nebo jak by řekl klasik, "Kam s ním?").

Mám pocit, jako by se se mnou svět začal otáčet aspoň 4x rychlejc, než je zdrávo - od soustředění s PFO uběhly teprv 3 týdny (wtf?!) a já mám pocit, že to bylo před půl rokem. To samý se děje i v mým osobním životě - ani jsem se pořádně nerozkoukala a nedávno jsme s mojí drahou polovičkou oslavili rok našeho společného soužití. Rok. Tj 365 dní. Děsivé.

Díky všem možným zkouškám s PFO a dalším zájmům nemám absolutně přehled o tom, co je za den - např. dneska si myslim, že je neděle. Hehe, kéž by. Ale ne, je teprv sobota a já jsem utahaná jak kotě. Zítra nás zas čeká zkouška s PFO, opět od 9.30. Vtip je v tom, že odpoledne mám ještě nějakou práci a nerada bych ji prošvihla - to by mi jistí lidé asi neprominuli :-) A to teďka ještě chodím do tanečních a od prosince se vracím k softballu, sportu, kterýmu jsem obětovala dětství/dospívání (je to trochu nadsázka, ale ozvalo se mé básnické střevo). V lednu sice budu mít útrum, ale i ten prosinec za ty namožený svaly a nepohyblivost stojí :)

Už je zas skoro deset večer (!!), moje drahá polovička je teprv na cestě domů a já mám hlad. Napadlo mě jedno poučení vyplývající z posledních dní: musíte zrychlit, život se kvůli vám nezastaví. Ani kdybyste to chtěli sebevíc. Možná je to tak dobře.

Ooops

Welcome back. Jak jsem koukala na úvodné stránku, nebyla jsem na blogu skoro dva měsíce. A důvod? Spousta změn v životě jak pracovním, tak osobním. Díky svojí studijní morálce opakuju druhák na vejšce a můj osobní život dostál změny v tom, že jsem se přestěhovala do malýho, kdysi babiččinýho (teď už mýho) bytu spolu s mojí drahou polovičkou. Tak holt není čas na psaní. Leda ve škole, jako tomu je právě teďka :)

Asi bych se měla zmínit i o činnosti orchestru,ve kterým rok hraju - zítra se odjíždíme soustředit (opět do Maxova). Teda. Konzervatoristi maj podzimní prázdniny už od středy, my, vysokoškolási a pracující lid, máme volno akorát v pátek. Z toho plyne, že aspoň já ve čt balim školu v 11 (a né v půl šestý) a po poledni vyrážíme. Jsem zvědavá, jaký bude počasí, každopádně už nebudu tak naivní jako posledně, kdy jsem si na konci března vzala na na hory tílka a takovou poměrně slabou bundičku, tedy nic extra do tamějších podmínek. Proto jsem po krátké koulovačce (!) měla boty úplně durch, protože to nebyly žádný pohorky, ale obyčejný látkový (a ještě ke všemu trochu děravý) kecky. Jo a taky jsem neměla rukavice. Další chyba. Tentokrát si beru opravdu všechno.

Jsem ráda, že jedu pryč - K. dneska odjel s oddílem na pět dní na podzimku kamsi do Krásna. Jak tak vidim to počasí, nezávidím mu to. Nechtělo by se mi chodit na jakýkoli vycházky a tak. Navíc se vztekal, že ho hlavní vedoucí oddílu pověřil vedením celý týhle jejich výpravy. Ještě včera večer mu volala maminka jednoho dítěte, evidentně zmatená jak lesní včelka. No, stává se.

Až dneska dorazim domů, tak budu mít zajímavej večer - musim si zabalit věci a ještě chci prubnout novej datadisk k SIMS 3. Snad to stihnu :)