Para...WTF?

Jsem jaksetojenřekne.. paranoidní? Jo, paranoidní.

Paranoia je zlá věc. Zakufruje se vám v hlavě a nepustí se. Může se zdát, že na ni zapomenete, ale ona se přihlásí v tu nejnevhodnější chvíli. Pokud přeroste do neúnosných mezí, kontaktujte svého cvokaře. V případě jen o trochu mírnějším (nebo stejně vážném) vytáhněte na kafe/pivo svoji/svého nejlepší/ho kamaráda a všechno mu vyklopte. Sice vám, stejně jako cvokař, neporadí, ale bdue vás to stát maximálně kilo za celej večer, i kdybyste kamarádovi/kamarádce kupovali to nejdražší pivo/kafe. Ale k problému.

Začalo to v práci. Už od chvíle, co jsem nastoupila, mám takovej dosti neblahej pocit, že mě někdo nevidí rád. Tenhle pocit vždycky zesílí ve chvíli, kdy dojde řada na někoho, koho znám a nechápu, proč to musela odnést ta nebo ta kolegyně. Komu se asi nelíbila? Co provedla? Měla a mám za to, že jsme v práci parta poctivejch lidí, což mi ještě víc ztěžuje možnost přijít na důvod, proč z práce padáme jak hrušky na podzim (nebo nějaký letní ovoce v létě). Z důvodu pudu sebezáchovy se nebudu rozepisovat o konkrétních věcech, co se u nás dějí, protože i sebemenší náznak protestu nebo odporu je považováno pomalu za porušení kázně (...). Díky tomu všemu se na konci každýho měsíce bojím, jestli náhodou nezmizím z rozpisu na měsíc další, nebo jestli na tom rozpisu zůstanu. Ale i potom není nic jistý.

Tohle pracovní rozpoložení má bohužel vliv i na můj osobní život - nejen, že jsem z práce uťapaná, unavená a umluvená, ale často jsem i dost dlouho po práci myšlenkama někde úplně jinde (v práci) a tím pádem i obyčejná konverzace s mojí drahou polovičkou lehce vázne. Kdyby to bylo jen u tý konverzace, tak se zas tolik neděje - ono to ale zasahuje i někam dáo, než jen k mluvenýmu slovu. Včera si stěžoval, že máme poněkud tichou domácnost. Na moji odpověď, že jsem po 9ti hodinách grogy mi akorát odpověděl, že se akorát potřebuje někomu vykecat, ale že když jsem v takovým stavu, v jakým jsem, tak to do mě ani hustit nebude. Co na to říct? "Tak se vykecej, ale já tě vnímat nebudu"? To přece nejde.. Nevim, jak dlouho tohle ještě vydržíme. Na(ne)štěstí jsme minulej tejden malovali obejvák a nevim, jestli nás taková práce spojila, nebo naopak rozhodila. To ukáže čas.

Bojim se, že se mi všechno hroutí pod nohama. Bojim se, že neudělám zkoušky a poletim ze školy jak raketa. Bojim se toho, že přijdu o přítele, pokud se svojí psychikou nezačnu něco urychleně dělat. Bojim se, že od září nebudu mít čas na všechny svoje aktivity.. Bojim se tolika věcí, že ani nevim, odkud je mám začít řešit. Kopněte mě prosim někdo do zadku, ať začnu něco dělat. Předem děkuji.

Zas něco, co nikdy nepochopim..

Dneska mě opět překvapila (a taky dost vytočila) bezohlednost českých řidičů. A nejen těch, bohužel se to dnes týkalo i dalších cestujících. Ale popořadě. Nemluvím jen o řidičích autobusů, u kterých je bezohlednost na denním pořádku. Mluvím o řidiči tramvaje, kterej - i když viděl, že jsem tu tramvaj dobíhala tak na 50m - mi zavřel půl vteřiny před ksichtem. Což by mi normálně až TOLIK nevadilo, ale dneska mě to dostalo do vývrtky už jen kvůli tomu, že venku lilo jak z konve a díky snaze dostihnout tuhle tramvaj jsem dupla do největší louže, jaká tam v širokým okolí byla. Suma sumárum, skončila jsem mokrá a nasraná. Do toho všeho kolem perónu projelo auto a dement si jaksi nevšiml, že u krajnice je louže a narval to tam.

Když teda za dalších 5 totálně propršených minut přijela další tramvaj, byla aspoň prázdná a člověk si mohl sednout. Situace se změnila ve chvíli, kdy na Smícháči stály 2 matky s kočárkama a jedna paní s pánem, kterej byl na invalidním vozíku. Všichni se do tý tramvaje samozřejmě chtěli narvat. Oceňuji přístup jedné matky, která paní, tlačící vozík, pustila jako první a až pak se snažila narvat do tramvaje. Problém byl v tom, že na místě pro kočárky atd už jeden kočárek stál. Dámy měly kliku, že nebyla dopravní špička, jinak by je každej asi poslal do háje zelenýho a aby si ty kočárky strčily někam, protože po narvání 3 předmětů do 1,5m2 se tam projít prostě nedalo. Druhá matka naštěstí usoudila, že se do svého teritoria nevejde a zakufrovala hned v dalších dveřích. Paradoxem bylo, že obě matky vystupovaly o dvě zastávky pozdějc. Taky to nemohly vzít pěšo.

Poslední věc, která mě vytáčí celkem pravidelně jsou uřvaný děti. Vlastně ani tak ne ony, ale jejich matky, který nejsou SCHOPNÝ je utišit. Nemůžu se dívat, jak v kočárku řve úplně rudý dítě a jeho matka se v lepším případě baví s jinou matkou, jejíž děti už ťapaj po svejch, v horším případě si vypaluje zobák cigárama nebo si čte. A co jako to dítě? To nic? Proč se mu sakra nevěnuje? A navíc, matka si zřejmě neuvědomuje, že když jí dítko začne ječet třeba v tramvaji, že to ruší i ty lidi okolo? Že lidi jsou taky unavení z práce/kalby/... a nemaj náladu něco takovýho poslouchat?

Dnešní populaci FAKT nechápu. A už to nechápu natolik, že jsem něco z toho musela napsat, protože momentálně nemám doma nikoho, komu bych se mohla vypovídat. Asi se za chvíli dobrovolně zbláznim.