Sobotní večer. Mám za sebou poměrně pernej tejden, kdy jsem se skoro nezastavila - škola, zkoušky s orchestrem, další zařizování... Snažím se hledat věci, který mi pomůžou tohle všechno přežít. Jedna z nich měla být i kamarádova oslava, která vlastně nebyla ani tak jeho, jako pro něj.
Byl to původně jeden z mých šílených nápadů - udělat kamarádovi oslavu narozenin. Má drahá polovička se toho chytla a začlo se s obepisováním známých, dojednáváním místa, rezervace,... Vše probíhalo hladce, až mě to samotnou děsilo. Nicméně akce začala, po delší akademické čtvrthodince se dostavili i tradiční opozdilci a mohli jsme to spustit. Oslavenec zprvu netušil, kolikátá bije, ale nakonec měl obrovskou radost. I já jsem měla radost jak malá holka, že to celé vyšlo. Sice jsem byla ten den už unavená, rozlámaná, ale i tak jsem se snažila působit použitelně.
Někdy je lepší věci nevědět. Nebo vědět, ale dozvědět se je nějak inteligentně. Co znamená inteligentně? Přímo. Bez oklik. Proč to zmiňuju? Protože se stalo, že vím, co bych radši vědět nechtěla. A nebo i jo, ale ráda bych se to byla dozvěděla trochu jinak, než skrz internet, konkrétně blog. Nejvíc mě na tom mrzí, že je to od člověka, na kterým mi hodně záleží. Beru to trochu jako podraz. A nic na tom nezmění, že se mi dotyčný omluvil. Prostě to tak cítím a to se nezmění.
Měla jsem dobrej den, jela jsem ze zkoušky, ale byla jsem spokojená. A pak tohle. Je mi nanic. Nechci se smát, nechci s nikým mluvit. Chci být sama. Naštěstí všichni doma už spí, takže to není problém. Chci jen existovat sama pro sebe, ne pro někoho dalšího, neohlížet se na další lidi. Nejsem zrovna expert na dlouhodobý vztahy. Do budoucna k sobě nikoho nechci, neumím si představit zestárnout vedle jednoho člověka a zároveň sledovat, jak děti rostou, svět se mění a já bych zůstala zaseklá na jednom místě.
Mám depku, což poslední dobou není nic nezvyklýho. Proto jsem radši zticha, nechci říct cokoliv, čeho bych pak litovala. Mám vyplý icq a vše možné další, poslouchám pomalý písničky a čekám, až budu aspoň schopná se zvednout ze židle. Jediný, co bych teď potřebovala by bylo, aby mě někdo objal a nic neříkal. To by mi pomohlo. Ale to se nestane, bohužel. Musím si nějak pomoct sama..
Jdu zkusit usnout, snad to půjde.
P.S. Omluvte tento výlev, nejspíš nejsem po psychický stránce zcela v pořádku.
Žádné komentáře:
Okomentovat