Když je zima, mráz..

Už zas chumelí.

Když jsem před chvílí opustila svoje doupě (pokoj), že si dojdu do kuchyně pro něco k jídlu, nestačila jsem se divit. Za okny padá sníh. Už zase. Situaci venku bych přirovnala k "Beskydskému deníčku" - ... už zase napadl vagon těch bílých sr...vloček.

Sníh je super. Ale ne v Praze. Jakmile začne v listopadu sněžit, kolabuje doprava. Silničáři nejsou připraveni. Jako každý rok. Je až zarážející, že tak důležití lidé nesledují předpověď počasí - o sněhu se ví většinou pár dní dopředu. Pak to dopadá tak, že na silnici je pár čísel sněhu, tvoří se kolony, povrchová městská doprava nejezdí a všichni spoléhají na metro, které je v tu chvíli přeplněné k prasknutí.


Naprosto výstižná písnička, Nohavica je borec.

Já mám zimu ráda - lyže, brusle, koulovačky. Díky tomu poslednímu si o mně dost lidí myslí, že se chovám jak malý dítě. No a? Jasně, občanka tvrdí, že mi bude jednadvacet, ale já se na to necítím. Proč taky? Užívám si, dokud můžu. Říkala jsem si, že letos udělám aspoň jednoho andělíčka do sněhu. Zatím jsem ho neudělala a mrzí mě to. Je to totiž jedna z věcí, kterou mám spojenou se zimou. A nejvíc mi vadí, že jsem k tomu měla příležitost - na horách jsem byla dvakrát, pokaždý jsem se setkala s hromadou sněhu přímo volající po tom, aby do nich někdo toho andělíčka udělal. Ale já nic, radši jsem šla řádit na svah (kde jsem nakonec místo andílků předváděla spíš tygry).

Jestli se ještě letos dostanu na hory, toho andílka udělám. Fakt, že jo:)