Určitě nejsem první ani poslední člověk, který řeší tenhle problém. Vám se taky určitě někdy stalo, že jste museli volit mezi těmito dvěma city. Zachovat si lásku, ale neztratit přátele. Někdy to jde fakt ztuha a vyžaduje to hodně kompromisů. Mezi těmito city je sakra tenká hranice, která se dá snadno překročit. Bohužel to jde jen jedním směrem, z přátelství se láska vyvinout může, opačně to moc dobře nejde. Mám za sebou pár vztahů, bohužel (bohudík?) většina z nich skončila bez jakéhokoliv náznaku přátelství. Neříkám, že mi to vadí, kdybych o to přátelství opravdu stála, asi bych se snažila ho "vytvořit".
Kolem sebe mám hodně lidí, o kterých říkám, že jsou to mí přátelé. Je ale mezi nimi několik lidí, které považuji za své přátele - jsou to lidi, ke kterým mám nějaký vztah, pro které bych udělala skoro všechno, co je v mých silách a kterým pomůžu kdykoliv budou potřebovat. Takových lidí moc není. Je mezi nimi pár holek, ale taky několik jedinců z druhé strany barikády, tj kluků. Během let jsem zjistila, že si s holkama nemám moc co říct - nebaví mě řešit módní trendy, barvy laků na nehty, nová kadeřnictví, diskotéky.. S klukama je to jednodušší - s těmi se dokážu bavit vždy a téměř o všem - společnými zájmy počínaje a vztahy konče. Je něco jinýho zeptat se na radu ohledně vztahu kamarádky a kamaráda - každý to vidí trochu jinak a oba dohromady mi dají určitý komplexní pohled na věc.
Těch pár lidí, které jsem zmiňovala výše, mám ráda. Hodně ráda. Kdyby se jim něco stalo, mrzelo by mě to. Jsou pro mě vším, podrželi mě, když jsem to nejvíc potřebovala. U některých se stalo, že mezi námi není ani čisté přátelství, ale ani láska. Nevím, co to je, ale je to zajímavý pocit. Lásku si nechávám pro jediného člověka, který za to opravdu stojí a jsem s ním šťastná.
Měla bych se vrátit k užitečnějším věcem, než psaní. Držte mi palce, jdu na biochemku.
Žádné komentáře:
Okomentovat