Znáte ten pocit, kdy si připadáte jak papiňák před výbuchem? Tak přesně tak se teď cítím i já. A kvůli čemu? Kvůli pitomosti, jako obvykle. Rozčiluju se nad něčím, co nemá smysl, co nikdy nezměním. I když mám pořád jakousi víru, že se vše v dobré obrátí, pořádně tomu nevěřím. Někteří lidé se prostě nezmění.
Nerozčiluju se kvůli maličkostem. Jenže těch maličkostí už je takový kvantum, že z toho vzniká jedna gigantická záležitost, kterou nemůžu přehlížet. Vztekám se, protože moje snažení o nápravu končí jako obvykle v pangejtu, a to jen díky ignoraci. Totální ignoraci. Jako starší sestra bych měla aspoň trochu budit respekt, nebo když už nic, tak by mladší sourozenec měl dát na moji radu. Ale né, to se u nás nikdy nestane. Je to tu jak začarovanej, no, trojúhelník, znáte to - jeden ví, že druhý dělá to, třetí to o tom druhém ví taky, ale druhý netuší, že první a třetí jsou taky ve spojení, kde se informace přenáší skoro rychlostí světla. Tam-tamy hadr.
Už z toho nemůžu, jsem unavená. Vyčerpaná, vycucaná jak houba. Zvažuji možnosti alternativního trestu, vražda se mi zdá poněkud morbidní i pro tento případ. Odpojit kabel od routeru bez možnosti použití modemu? Sounds good:) Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet následující den..
Jdu spát, jsem grogy. Hasta luego!
Žádné komentáře:
Okomentovat