Jednadvacet aneb mládí v hajzlu.

Doslova.

Zase jsem o rok starší. Když se ohlédnu zpátky a projedu si uplynulý rok, zůstávám stoicky klidná. I když jsem nasekala hromadu chyb, povedlo se mi pár pro mě dobrých věcí.. 12 měsíců je sakra dlouhá doba a dost času na to, aby se něco pos*alo, ale i na to, aby se ty věci daly dohromady.

Březen "dva deset". Oslavila jsem kulatiny, sice nijak zvlášně (i když počet kytek, který jsem dostala spíš připomínal funus než oslavu narozenin), ale aspoň v rodinném kruhu. Začal novej semestr. Teda už plynul, ale byl to teprv začátek. Už tehdy jsem ale věděla, že to bude stát za ***** (a taky, že stálo). Období od dubna do července nepřineslo žádné převratné události, až teda na zkoušku z organiky, kterou si dovoluju považovat za existenční, neb díky této zkoušce jsem se dostala do druhého ročníku. Třikrát hurá. Prázdniny byly spíš pracovní, takže když se pak najednou přiblížila škola, nějak jsem ani neměla pocit, že jsem nějaký prázdniny měla. Ale i tak to období bylo supr:) Až teda na poslední dva týdny v srpnu, během kterých mě strašila zubatá (= matika). Ač jsem se učila, od zkoušky jsem vylítla jak raketa.

Září "dva deset". Začátek třetího semestru. Už po prvním zhlédnutí rozvrhu se zkonstatovalo, že semestr bude stát za kulový. Opět. Zajímalo by mě, jestli může bejt semestr, o kterým by se až na závěr řeklo, že stál za prd? Snad jo. Nicméně. Září začlo výletem na Ameriku. Kdybych byla tušila, co se z toho výletu vyklube, nevím, jestli bych tam jela:) Nicméně dva měsíce po Americe následovala Itálie. Nikoliv však ta česká, nýbrž regulerní jižanský stát. Bylo to hezkej výlet, nebýt jistý osoby, kterou bych tam nejradši nechala bez možnosti vrátit se do Čech :). Těsně po Itálii nabraly události takovej sešup, že jsem je sotva stíhala sledovat - nový vztah (trvající do dneška a nutno podotknouti, že až na pár malých karambolů jsem víc než happy:)), konec semestru, zkouškový,... Trošku jsem to neustála nervama, ale to se stává.

Máme opět březen, další semestr v průběhu, nervy pracují, místo učení píšu na blog. Ale nevadí mi to. Zítra toho možná budu litovat, ale kdoví, co bude zítra. Žijem jen jednou, tak proč se stresovat. Navíc není problém si prodloužit studium, a dokud to platí stát, tak proč to nevyužít,žejo.

Papírově jsem dospělá i za velkou louží. Uvnitř ale nebudu dospělá nikdy. Aneb jsme tak staří, jak se cítíme. Mějte se všichni fajn a užívejte života:)