Den Země

Na světě jsou tři druhy lidí - muži, ženy a děti. A to dětmi nemyslím zástup papírově dospělých lidí, kteří se duševním vývojem zasekli někde na patnáctém roku věku:)

U třetí kategorie je jedno, jde-li o kluka nebo holčičku, všechna děcka jsou do určitého věku stejná. Musí se s nimi jednat jinak než s dospělými, mají jiné potřeby, jiný způsob myšlení. Nemůžete s nimi jednat jako s sobě rovnými, musíte na ně jinak. Musíte je chválit, být tolerantní, ale zase ne natolik, aby si s vámi děcko dělalo, co samo chce. Musíte mu dát určité mantinely, které by nikdy nemělo překročit.

Tenhle víkend jsem byla na jedné akci pro děti pořádané turistickým oddílem mladých ochránců přírody k příležitosti oslav Dne Země. Nejdřív jsem nevěděla, jak se k těm malým človíčkům budu chovat, páč můj přístup k dětem jako takovým není zrovna ideální - sama děti nechci, ale na druhou stranu, dokud nejsou moje a nepláčou, tak se o ně klíďo postarám:). Tyhle děti mě ale překvapily - byly hodné, neplakaly (až asi na jedno nebo dvě děcka za celý den, které se trochu šprajcly a nebyla s nimi reč) a celkově nepůsobily potíže.

Celá akce spočívala v množství disciplín, za které děti dostávaly body a za ty body si pak v hlavním stánku mohly koupit nějaké drobnosti, ať už hračku nebo něco na zub. Hned zrána se u naší disciplíny zastavil tatínek s malým chlapečkem a můj drahý, jehož disciplína to vlastně byla (já jen pomáhala) se ho zeptal, jestli si chce taky zasoutěžit. On že jo, ale neměl kartičku, na kterou by mohl dostat získané bodíky. Mě nenapadlo nic jinýho, než toho klučinu vzít za ručičku a jít s ním pro tu kartičku. Mezitím mi povídal, jak se má a tak a já si najednou uvědomila, co dělám, že to nebude úplně v pořádku. Až později po skončení akce jsem se dozvěděla, že moje chování nepřekvapilo jen mě, ale i moji drahou polovičku, která můj přístup k dětem zná - podle jeho slov jsem se chovala naprosto přirozeně k těm dětem. Nevím, co tím úplně přesně myslel, ale zmátlo mě to. On s tím žádné problémy neměl, je na děti zvyklý a má s nimi trpělivost. A to je přesně to, co chybí mně - pořádná dávka trpělivosti.

Za půl roku se koná další podobná akce. Tak jsem zvědavá, jak to bude tentokrát vypadat, jestli se třeba můj názor na děti změní:)